„Jasně. To sis toho nevšiml už dříve? Vyhrkla na něj nechápavě, ale pak ji došlo, že na slunci displej nezářil. Každopádně kvůli toho tu nebyli. Teď museli najít Cilku. „Emile, hledej slípku s modrošedým peřím. Bez ocasu. A s chomáčky kolem hlavy. Věřím, že jestli tady je, bude zde svého druhu jediná.“
„Jdu na to,“ odvětil odhodlaně a ihned se pustil do pátrání.
Ačkoli to zvenčí nebylo patrné, kurník byl překvapivě prostorný. Vzduch páchl slepičím trusem a slámou, která jim při každém kroku křupala pod nohama. Podél stěn se táhla dřevěná bidýlka a v rohu stála řada hnízd vystlaných senem. Museli se přiblížit k bidýlkům, aby si spící slípky mohli prohlédnout zblízka. Tak se asi dvacet minut plížili sem a tam a snažili se v šeru rozeznat každou z nich. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že jejich pátrání skončí neúspěchem. Když už to vypadalo, že je všechno ztraceno, najednou se ozval Emil.
„Asi ji mám,“ řekl nejistě.
„Počkej, dojdu za tebou se světlem,“ řekl Sára a vydala se za ním. Když na danou slepici posvítila, radostně poskočila. „To je ona, Emile, to je Cilka. Našli jsme ji,“ pronesla vesele. I když ji Emil do tváře příliš neviděl, odtušil, že se Sára usmívá.
„Tak ji vezmeme a mizíme odsud.“
„Schovám ji do mikiny,“ řekla a svlékla si černou mikinu s kapucí. Pod ní měla jen bílé tílko na titěrných ramínkách, které dalo vyniknout jejím velkým prsou.
Emil si toho samozřejmě všiml. A i když věděl, že se nesluší na ženu takto zírat, z nějakého důvodu si nemohl pomoct.
To samozřejmě neuniklo Sáře. „Co tak civíš?“ řekla s lehkým úšklebkem.
„A.. a… ale nic,“ vykoktal ze sebe.
Sára se uchechtla a pak dodala: „Typický chlap… Jdeme.“ Celé to pak zakončila dloubnutím lokte do jeho ruky.
Potichu se vydali zpátky ke dveřím. Dívka držela pod paží slepici zabalenou do mikiny, zatímco v druhé ruce svítila mobilem. Když k nim dorazili, zhasla světlo. I když se snažili být co nejvíce potichu, ostatní slepice se podle očekávání probudily, neboť je jejich spánek je sice poměrně tvrdý, ale i během spánku vnímají některé podněty. A to kvůli predátorům, což oni dva v podstatě byli. I proto se rozhodli si pospíšit a opustit kurník co možná nejrychleji.
„Teď už budeme muset po tmě,“ řekla potichu.
Hezký den, chtěla bych rozhodně povídku pochválit. Text je čtivý a humorný. Bavilo mě to 🙂 … A konec opravdu volá po pokračování – Tak co, potkají se ještě? A v jejím, nebo jeho světě? A určitě by mě zajímalo, co se stalo s Emilem – vrátil se do své doby? Je mrtev, či není?
Moc se mi líbilo přirovnání o záchranné operaci a jejich plánu, který k ní má tak daleko, jako má malinovka k šampaňskému 🙂
Lehce mě tam rušily drobné překlepy a určitě bych snesla ještě trochu napětí, např. pronásledování panem Jonášem, nebo tak, ale ani jedno z toho neubíralo na zajímavosti povídky.
Děkuji za milé počtení 🙂 (A omlouvám se za kritiku!)