„Jistě,“ odvětil nezaujatě.
„Počkejte, co bude se mnou,“ vyjekl Havrlant ustrašeně. „Přece mě tady tak nenecháte?“
„To víte, že ne,“ řekla Sára a kývla na Emila, který správci rozvázal nohy. „Tohle vám musí stačit, takhle si budete moct dojít pro pomoc. Ale varuji vás, nesnažte se nás napráskat, jinak se celé Kozoplky dozví o té slepici. Sbohem.“
Když vyšli před Havrlantův dům, Sára se otočila na Emila. „Sice stále nevím, jestli nejsi pošuk, který mi chce něco udělat, ale díky, že jsi mi pomohl.“
Emil se nejprve usmál a pak dodal: „Rozhodně není zač, pomáhat ženám v nesnázích jest povinností každého muže. A co se týče toho poznání… jestli se nemýlím, mám před sebou dlouhou cestu.“
Sára se na něj nejprve usmála a pak kývla. Na to se oba vypravili po hlavní cestě do Mníškova.
Cesta do Mníškova oběma utekla jako voda. Ani na chvíli nezmlkli a celou dobu si o něčem povídali. Sára vyprávěla o svých zájmech, kamarádech a škole. Zkrátka o životě v Kozoplcích. Emil měl samozřejmě na všechno spoustu otázek a postupně jí na oplátku pověděl i něco o svém životě. Především o své dráze nepříliš úspěšného spisovatele. Ač Sáře připadalo neuvěřitelné, že by Emil mohl pocházet z minulosti, ba co víc, že by mohl být mrtvý a zároveň živý, tedy být takříkajíc jednou nohou v hrobě, neměla důvod mu nevěřit. Přesto jí hlavou vrtalo, jak by něco takového vůbec bylo možné. Vždyť cestovat v čase nejde. Nebo snad ano?
„Stále tomu nemůžu uvěřit, Emile,“ řekla Sára, když se blížili k malému statku, který by měl podle adresy patřit Oldřichu Jonášovi.
„Věř, milá Sáro, že ani já tomu nemůžu přijít na kloub. Stále si říkám, že možná spím.“ A sotva to dořekl, zaúpěl bolestí. „Jauvajs, co to u všech čertů bylo?“
„Štípla jsem tě, abys věděl, že se ti to nezdá,“ zachichotala se dívka. „Tak jsme tady, mluvit budu já.“ Vydala se rázným krokem k brance Jonašova stavení a zběsile mačkala tlačítko zvonku. Statek se nacházel hned na okraji vesnice.
„Jak je ctěná libost,“ odvětil Emil a vydal se za ní.
Ani ne po minutě vyšel ze dveří menší chlapík s výraznou pleší, která mu zasahovala až do půlky hlavy, a kulatými brýlemi, jaké podle Sáry nosili jen ti největší šprti.
Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!