„A nezkoušejte nás znovu naštvat. V kuchyni máte ještě spoustu lihového moku a nebudeme váhat ho vylít všechen,“ dodal Emil.
„Dobře, všechno vám řeknu, ale vaši slepici už u sebe nemám,“ řekl odevzdaně a pokusil se posadit, což šlo v jeho stavu špatně. Emil proto vstal a pomohl mu se zvednout. Když se usadil, pokývnutím mu poděkoval. Na to se dal se do vyprávění.
„Nebylo ještě ani osm, když mi někdo bušil na dveře. Když jsem došel naštvaně otevřít, kdo mě to jako otravuje takhle brzo ráno, stál ve dveřích můj synovec Milan. Čuměl jsem, jestli jako dobře vidím, ale podpaží držel slepici. Řekl jsem si, jestli mu nepřeskočilo, ale hned na to mě uchvátilo, že to není obyčejná slípka. Proto jsem se ho ptal, odkud ji má a co s ní jako hodlá dělat. No a on na to, že tahle slípka utekla sousedům, když se podhrabala pod plotem, a že ji rozhodně nehodlá vracet, protože ho neustále budí jejich kdákání. Tak prej jestli bych s ní nemohl něco dělat.“
„Zatracený Milan,“ přerušila Havrlantův monolog Sára. „Já věděla, že ten prevít má ve zmizení naší Cilky prsty.“ Milan Bečka byl Sářin spolužák, který vynikal hlavně svou leností. Ta se projevovala nejenom jeho averzí vůči jakékoliv fyzické činnosti, ale pohrdal dokonce i studiem. Takže v Milanově případě šlo o lenost kombinovanou s tupostí, což jeho čin se slepicí dokonale potvrzoval. „A kde je Cilka teď?“ nedalo ji to.
„Cilka? Jo aha, vaše slepice. Trochu divný jméno, ne?“ snažil se zavtipkovat, ale ani Sára ani Emil se neusmívali, takže Havrlant pokračoval raději dále. „No každopádně jsem mu hned řekl, že tu slepici tady jako nechci. Přece jenom ta vaše Milka, nebo jak ji to říkáte, vypadá jinak než ostatní slepice, takže by tady byla jako pěst na voko. To se mladej začal hned rozčilovat, že ji vracet nebude a co že s ní má teď dělat. Na to jsem mu řekl, že to je jeho věc. Jenže když začal natahovat, že domů s ní nemůže, že by mu moje ségra, jako jeho matka, dala za vyučenou, vzpomněl jsem si, že vedle ve vsi žije Olda Jonáš, on taky chová tyhlectý zvláštní slepice. No zkrátka, abych to neprotahoval. Vaše Pilka, ehm Silka, prostě ta zpropadená slepice je u něj. Adresu, jak koukám, už máte.“
„No vidíte, že to šlo,“ řekla Sára a v ruce držela papír s adresou na Oldřicha Jonáše, chovatele drůbeže z Mníškova, vesničky, která se nacházela jen kilometr po hlavní cestě z Kozoplků. Nebylo nač dále ztrácet čas. „Emile, jdeme.“

Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!