„A nezkoušejte nás znovu naštvat. V kuchyni máte ještě spoustu lihového moku a nebudeme váhat ho vylít všechen,“ dodal Emil.
„Dobře, všechno vám řeknu, ale vaši slepici už u sebe nemám,“ řekl odevzdaně a pokusil se posadit, což šlo v jeho stavu špatně. Emil proto vstal a pomohl mu se zvednout. Když se usadil, pokývnutím mu poděkoval. Na to se dal se do vyprávění.
„Nebylo ještě ani osm, když mi někdo bušil na dveře. Když jsem došel naštvaně otevřít, kdo mě to jako otravuje takhle brzo ráno, stál ve dveřích můj synovec Milan. Čuměl jsem, jestli jako dobře vidím, ale podpaží držel slepici. Řekl jsem si, jestli mu nepřeskočilo, ale hned na to mě uchvátilo, že to není obyčejná slípka. Proto jsem se ho ptal, odkud ji má a co s ní jako hodlá dělat. No a on na to, že tahle slípka utekla sousedům, když se podhrabala pod plotem, a že ji rozhodně nehodlá vracet, protože ho neustále budí jejich kdákání. Tak prej jestli bych s ní nemohl něco dělat.“
„Zatracený Milan,“ přerušila Havrlantův monolog Sára. „Já věděla, že ten prevít má ve zmizení naší Cilky prsty.“ Milan Bečka byl Sářin spolužák, který vynikal hlavně svou leností. Ta se projevovala nejenom jeho averzí vůči jakékoliv fyzické činnosti, ale pohrdal dokonce i studiem. Takže v Milanově případě šlo o lenost kombinovanou s tupostí, což jeho čin se slepicí dokonale potvrzoval. „A kde je Cilka teď?“ nedalo ji to.
„Cilka? Jo aha, vaše slepice. Trochu divný jméno, ne?“ snažil se zavtipkovat, ale ani Sára ani Emil se neusmívali, takže Havrlant pokračoval raději dále. „No každopádně jsem mu hned řekl, že tu slepici tady jako nechci. Přece jenom ta vaše Milka, nebo jak ji to říkáte, vypadá jinak než ostatní slepice, takže by tady byla jako pěst na voko. To se mladej začal hned rozčilovat, že ji vracet nebude a co že s ní má teď dělat. Na to jsem mu řekl, že to je jeho věc. Jenže když začal natahovat, že domů s ní nemůže, že by mu moje ségra, jako jeho matka, dala za vyučenou, vzpomněl jsem si, že vedle ve vsi žije Olda Jonáš, on taky chová tyhlectý zvláštní slepice. No zkrátka, abych to neprotahoval. Vaše Pilka, ehm Silka, prostě ta zpropadená slepice je u něj. Adresu, jak koukám, už máte.“
„No vidíte, že to šlo,“ řekla Sára a v ruce držela papír s adresou na Oldřicha Jonáše, chovatele drůbeže z Mníškova, vesničky, která se nacházela jen kilometr po hlavní cestě z Kozoplků. Nebylo nač dále ztrácet čas. „Emile, jdeme.“
Hezký den, chtěla bych rozhodně povídku pochválit. Text je čtivý a humorný. Bavilo mě to 🙂 … A konec opravdu volá po pokračování – Tak co, potkají se ještě? A v jejím, nebo jeho světě? A určitě by mě zajímalo, co se stalo s Emilem – vrátil se do své doby? Je mrtev, či není?
Moc se mi líbilo přirovnání o záchranné operaci a jejich plánu, který k ní má tak daleko, jako má malinovka k šampaňskému 🙂
Lehce mě tam rušily drobné překlepy a určitě bych snesla ještě trochu napětí, např. pronásledování panem Jonášem, nebo tak, ale ani jedno z toho neubíralo na zajímavosti povídky.
Děkuji za milé počtení 🙂 (A omlouvám se za kritiku!)