Když došli ke statku, vládla již na místě úplná tma. Ani ve stavení se nesvítilo, což Sáře potvrdilo přísloví, že statkáři chodí spát se slepicemi. Rozhlédli se kolem sebe, jestli je někdo nepozoruje, a když se ujistili, že je vzduch čistý, ve vší tichosti přeskočili dřevěný plot.
„Jdeme,“ řekla dívka potichu a ukázala někam do tmy, kde předpokládala, že by se mohl nacházet kurník. Celou dobu dávali pozor, kam šlapou, což bylo v naprosté tmě docela obtížné. Ve skrytu duše se také modlili, aby Jonáš neměl psy. Pokud si však dobře pamatovali odpolední návštěvu, žádný štěkot neslyšeli. A to ani po zazvonění – samozřejmě za předpokladu, že budeme souhlasit s poněkud odvážným tvrzením, že zvonek je povel pro psa, aby začal štěkat jako o život.
Pokračovali dál, aniž by viděli na krok. Jen tu a tam zahlédli nejistý obrys něčeho, co nedokázali pojmenovat. Mlčky takhle pokračovali asi další minutu, když najednou Emil tiše zaskučel.
„K čertu, do něčeho jsem šlápl a strašně to smrdí.“
Sára v sobě dusila smích. I když pořádně nic neviděla, dokázala si představit, jak Emil zkoumá obsah podrážky a snaží se ho zbavit.
„Fujtajbl, to budou kuřince,“ řekl Emil potichu. A pak dodal: „A nesměj se. Vím, že se mi směješ potichu.“
Sára se dál Emilovi tiše chichotala, zatímco on zápasil se slepičím trusem na svých botech. Najednou jim to však oběma došlo. Jsou blízko. Chvíli se proto rozhlíželi kolem sebe. Jejich oči pomalu navykaly na okolní tmu, a tak najednou zahlédli malé stavení.
„To musí být ono,“ zašeptala Sára. Na nic nečekala a vydala se tím směrem, kde tušila kurník.
Emil souhlasně pokýval, ale pak mu došlo, že to Sára v té proklaté tmě vůbec neviděla, a proto se neslyšně se vydal za ní.
Zhruba po deseti metrech došli k dřevěné boudě. Bylo to nevelké stavení postavené s dřevěných prken, což zjistili pomoci hmatu. Díky něj našli i dveře. Ty byly naštěstí zavřeny jen na háček, takže nemuseli řešit, jak se dostanou dovnitř. Oddělali jej a s lehkým vrznutím otevřeli dveře. Vstoupili do nevelké prostory, kde to bylo cítit hlavně slepičími výkaly. Byli tady správně.
Sára za nimi zavřela a v kapse nahmatala mobil. Vytáhla jej a rozsvítila. Emil v ten okamžik sebou trhl.
„Ten ďábelský přístroj i svítí?“ zeptal se udiveně?
Hezký den, chtěla bych rozhodně povídku pochválit. Text je čtivý a humorný. Bavilo mě to 🙂 … A konec opravdu volá po pokračování – Tak co, potkají se ještě? A v jejím, nebo jeho světě? A určitě by mě zajímalo, co se stalo s Emilem – vrátil se do své doby? Je mrtev, či není?
Moc se mi líbilo přirovnání o záchranné operaci a jejich plánu, který k ní má tak daleko, jako má malinovka k šampaňskému 🙂
Lehce mě tam rušily drobné překlepy a určitě bych snesla ještě trochu napětí, např. pronásledování panem Jonášem, nebo tak, ale ani jedno z toho neubíralo na zajímavosti povídky.
Děkuji za milé počtení 🙂 (A omlouvám se za kritiku!)