„To zvládneme,“ odpověděl ji Emil a pomalu otevíral dveře na svobodu. Jemně, aby moc nevrzaly. Okamžitě je do ovanul závan čerstvého vzduchu, který se jim uvnitř kurníku moc nedostával. Vylezli ven a Emil dveře zase potichu zavřel a nandal háček. Vyrazili do černočerné tmy, směrem, kde tušili plot, přes který zde přišli.
Šli zhruba pět minut pomalu a opatrně, aniž by se přihodilo cokoliv, co by jejich útěk zkomplikovalo. Kolem nich panovalo naprosté ticho, které v pravidelných intervalech narušoval jen cvrkot cvrčků. Tušili, že každou chvíli musí narazit na zatracený plot, přes který se sem předtím dostali. Stačilo už jen pár kroků a budou odsud venku. V těchto místech se naštěstí vedle Jonášova stavení rozprostírala pouze temná louka a jakmile se dostanou za plot, její neproniknutelná tma je snadno pohltí. Cilka byla překvapivě klidná. Zabalená do teplé mikiny ani nekvokla. Za to Sáře začala být zima. Přece jen byl konec léta, večery už začínaly být chladné a její odhalená ramena na to začínala doplácet.
„Není ti zima,“ zašeptal Emil. Sáře v tu chvíli prolétlo hlavou, zda ji nečte myšlenky. V ruce držel své sako a podával jí ho.
„Děkuji ti, jsi hodný.“ Navíc se dojetím nezmohla. Zatímco si od něj brala sako, podala mu zachumlanou Cilku, aby se mohla obléct. Jakmile si ho přehodila přes ramena, zalila ji příjemná vlna tepla. Vzala si slípku zpátky do náruče a společně mlčky zamířili k plotu. Když ušli dalších zhruba dvacet metrů, před očima se jim znenadání vynořila dlouhá řada dřevěných latěk.
Plot, pomysleli si oba. Jsou zachráněni. Stačí ho přelézt a nikdo ani nepozná, že tady dnes večer byli. Zbývalo už jen nějakých pět metrů. Pak se ozval zvuk, který při útěku z cizího pozemku se slepicí v podpaží rozhodně slyšet nechcete.
„Píp píp, píp píp,“ zapípal ten „ďáblův přístroj“, jak jej Emil nazval.Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve se odkudsi z domu rozštěkal pes. Vzápětí se rozsvítila nejen okna domu, ale i světla na dvoře. Byli prozrazeni.
„A do prdele,“ zhodnotila situaci Sára.
„Dívky jako ty by neměly takhle klít,“ namítl nejprve Emil, ale když viděl, že někdo vychází z domu, rychle dodal: „Ale ano, máš pravdu. Do… tam kam říkáš.“
„Jdeme, nemáme čas,“ vyhrkla ze sebe dívka a rozběhla se k plotu.
Emil na nic nečekal a vrhl se za ní. Když byli u plotu, Sára si přendala slepici pod levou paži a pravou se chytila plotu. Emil ji udělal stoličku, aby se ji lépe lezlo. Když byla na druhé straně, sám se vyhoupl na plot. Už už byl na druhé straně, když tu ucítil ve stehně pálivou bolest. Silou vůle se přehoupl na druhou stranu. Když se postavil, ucítil, jak se mu po noze rozlévá něco teplého. Byla to krev.
Hezký den, chtěla bych rozhodně povídku pochválit. Text je čtivý a humorný. Bavilo mě to 🙂 … A konec opravdu volá po pokračování – Tak co, potkají se ještě? A v jejím, nebo jeho světě? A určitě by mě zajímalo, co se stalo s Emilem – vrátil se do své doby? Je mrtev, či není?
Moc se mi líbilo přirovnání o záchranné operaci a jejich plánu, který k ní má tak daleko, jako má malinovka k šampaňskému 🙂
Lehce mě tam rušily drobné překlepy a určitě bych snesla ještě trochu napětí, např. pronásledování panem Jonášem, nebo tak, ale ani jedno z toho neubíralo na zajímavosti povídky.
Děkuji za milé počtení 🙂 (A omlouvám se za kritiku!)