„Asi jsem si o něco poranil nohu,“ procedil mezi zuby.
„Ukaž,“ odpověděla mu Sára a vytáhla mobil, aby mu na inkriminované místo posvítila. Zdálo se, že na plotě trčel hřebík, který mu na stehně udělal krvavý šrám. Teď s tím však nic neudělají. Bylo důležité odsud zmizet. „Není to nic vážného, doma ti na to něco dám.“ Sotva svá slova dořekla, ozval se jim za zády ryk doprovázený štěkotem.
„Stůjte, vy ničemové. Víme, že tam jste.“
Emil se Sárou na nic nečekali a vyrazili svižným tempem směrem k vesnici. Každým krokem se snažili dostat co nejdál od statku a hlavně z dosahu rozzuřeného Jonáše. Nezbývalo než doufat, že se za nimi nevydá a jejich stopu brzy neztratí. Teď už jim nezbývalo nic jiného než běžet a tvářit se, že právě neukradli slepici z cizího statku. I když „ukradli“ nebylo tak docela správné slovo. Mnohem lépe znělo „zachránili“.
Do Kozoplků dorazili zhruba za hodinu. Po cestě toho moc nenamluvili. Jednak byli pořádně vystrašení z celého dobrodružství, jednak se pomalu začínala ozývat únava. Vždyť byli celý den v jednom kole a v nohách měli spoustu kilometrů. Ale všechno to stálo za to. Cilku nakonec zachránili. Sára cestou přemýšlela, jestli by to bez Emila vůbec zvládla. Vlastně jí došlo, že mu za to všechno ještě ani nepoděkovala.
„Emile,“ řekla potichu. Zastavila se a pomalu se k němu otočila. Několik vteřin jen mlčky hleděla do jeho očí. Emil její pohled opětoval. Stáli tam proti sobě, unavení, promrzlí a po tom všem zvláštním dobrodružství najednou sami dva. Sára se lehce pousmála. V jejím pohledu bylo něco, co Emil nedokázal úplně pochopit, ale přesto tomu rozuměl. „Děkuji ti za všechno. Děkuji ti, že jsi se mnou šel zachránit Cilku. Děkuji ti, že…“ Náhle jako by nemohla najít ta správná slova. Emil to vycítil a chystal se jí odpovědět. Jenže než stačil cokoliv říct, tichem se rozezněl kostelní zvon. Jeho hlasité bim bam oznámilo půlnoc.
„Pane bože, co se to děje,“ vykřikla z ničeho nic Sára.
„Co je?“ reagoval Emil podivným hlasem, který jako by se ztrácel někde v dáli. Následně se podíval na své ruce, které jako by mizely. On celý mizel. „Co to je?“ zaznělo z jeho úst tlumeně, podivně vzdáleně, jako by k nim zvuk doléhal z jiného světa.
Sára na něj jen nevěřícně hleděla. Emil se jí před očima pomalu ztrácel a ona tomu nedokázala zabránit. Do očí jí vyhrkly slzy a v nitru se rozhostila bezmoc. Neuplynula ani minuta a zůstala sama. Úplně sama. Jen ona a slepice schovaná pod paží. Byla unavená, smutná a vystrašená, ale někde hluboko v ní se zároveň mísila i radost. Všechno to konečně skončilo. Cilku zachránila. Jenže Emil byl pryč. Sesunula se na zem, přitiskla si slípku k sobě a rozplakala se.
Tu noc usnula až někdy nad ránem. Své na tom nepochybně mělo i dobrodružství, které během uplynulého dne zažila. Když dorazila domů, všichni už spali. V tichosti proto donesla Cilku do kurníku, osprchovala se a zalezla do postele. A právě tehdy na ni všechno dolehlo. Opilý hrubián Havrlant. Vykutálený Jonáš. Noční útěk, strach i úleva, když se jim podařilo Cilku zachránit. Nad tím vším však stále visela jediná myšlenka – Emil.
Nejvíc ji mrzelo, že se s ním nestačila ani pořádně rozloučit. Ještě před pár hodinami vedle ní kráčel, povídal si s ní a smál se. A pak najednou zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Sára se převalovala z boku na bok a v hlavě jí stále dokola vířila jediná otázka.
Uvidí ho ještě někdy?
–KONEC–
Hezký den, chtěla bych rozhodně povídku pochválit. Text je čtivý a humorný. Bavilo mě to 🙂 … A konec opravdu volá po pokračování – Tak co, potkají se ještě? A v jejím, nebo jeho světě? A určitě by mě zajímalo, co se stalo s Emilem – vrátil se do své doby? Je mrtev, či není?
Moc se mi líbilo přirovnání o záchranné operaci a jejich plánu, který k ní má tak daleko, jako má malinovka k šampaňskému 🙂
Lehce mě tam rušily drobné překlepy a určitě bych snesla ještě trochu napětí, např. pronásledování panem Jonášem, nebo tak, ale ani jedno z toho neubíralo na zajímavosti povídky.
Děkuji za milé počtení 🙂 (A omlouvám se za kritiku!)