Blbá slepice, pomyslí si Sára. Kdybych se ztratila já, nikdo by mě ani nehledal. Hlavou se ji dál honí myšlenky na to zatracené zvíře, které se jim dneska ztratilo z kurníku a které bylo příčinou, že to dnes od samého rána u Procházků vypadalo jako v blázinci.
Rozumějte, Cilka nebyla obyčejná slepice. Nejen že měla jméno, které se hodí spíše pro krávu než pro slepici, ale hlavně to byla slepice výstavní. Tudíž slepice, kterou nenajdete v každém kurníku. Cilka byla araukana, plemeno, které pocházelo odkudsi z Jižní Ameriky. A i když se od našich běžných slepic vzhledem moc nelišila, jednu zvláštnost přece jenom měla. Snášela namodralá vejce. A taky byla dost drahá, proto ten všeobecný povyk, který by se dal přirovnat k brannému cvičení.
Celé to začalo už od samého rána. Když se Sářina matka nasnídala, šla jako každé ráno otevřít kurník. Sotva tak učinila, zjistila, že Cilka, její nejoblíbenější slepice, v kurníku chybí. To samozřejmě nemohlo zůstat jen tak, proto zburcovala každého člena Procházkovic rodiny, aby nebohou slípku našli. Nutno říct, že maminka Procházková zapojila veškerý optimismus, a tak úplně vypustila možnost, že nebohou slepici někdo ukradl, nebo co hůře, ji zakousla například kuna nebo lasička. Od té doby je jejich barák na nohou a každý ji hledá jak jen může.
Dokonce i Sára musí Cilku hledat, přestože by si dokázala představit trávit prázdninový den úplně jinak, než běháním po vsi a hledáním toho pitomého opeřence. Vždyť ji bylo už šestnáct, byla na střední škole a dnešek by měla někde s kamarády. I proto ji její pátrání, dá-li se to tak nazvat, dovedlo na místní hřbitov, kam chodila vždy, když chtěla mít od všeho svatý pokoj. Uklidňovalo ji to tady. Hlavně to ticho.
A proto i teď se místo toho, aby pátrala po ztracené Cilce, šourala mezi hroby, ponořená do vlastních myšlenek. Vyhlédla si starý, neudržovaný hrob, který byl obrostlý mechem a bodláčím. Posadila se do tureckého sedu, zapnula si walkman, jež měla za pasem, nasadila si sluchátka, ve kterých buráceli Jimmy Eat World, a hodila celý ten dnešní blázinec za hlavu.
Vydržela takhle asi půl hodiny, když tu se ji najednou zdálo, že tady někdo je. Byl to přesně ten pocit, kdy cítíte, že za vámi stojí a pozoruje vás. Proto se instinktivně otočila. Čekala, že někoho spatří, jenže za ní nikdo nebyl. Uchechtla se a v duchu si nadala do vystrašených hlupáků. Jenže když hlavu natočila zpátky dopředu, tyčila se před ní vysoká postava. Sářin pohled nejprve spočinul na kožených, lehce ošoupaných botách, pak pomalu stoupal přes šedivé kalhoty, které měly své nejlepší časy dávno za sebou, dále přes bílou košili, na níž měl dotyčný vybledlé sako, až se zastavil na bledé usměvavé tváři, již zdobil podivně zakroucený knír. Mladík, jehož účes připomínal postavy s filmů pro pamětníky, si ji prohlížel křišťálově modrýma očima a nebylo pochyb, že se chystá dívku oslovit. Sára však na nic nečekala. „Kdo sakra jste?“ předběhla dotyčného a v hlavě si přitom přehrávala vše, co si pamatovala z kurzů juda, do kterých pár let chodila.
Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!