Návštěva lázní

Sci-fi

⏱️ Doba čtení: cca 15 minut

Ze dveří vedoucích směrem od haly hlavního nádraží proudili cestující z večerního vlaku. Od hlavní haly se budova táhla dál a podstatně se oproti hale snižovala. Podél byla autobusová zastávka u které se motalo několik vozidel taxi. Většina lidí ale šla po přechodu směrem k městu. Mezi nimi byl hubený středně vysoký muž, který měl v jedné ruce kufr a v druhé táhl zavazadlo. Přešel na druhou stranu. Místní zeleň zakrývala výhled na budovy naproti nádraží. V posledních letech díky investorům a také příspěvkům kupodivu stále fungující evropské unie došlo k modernizaci mnoha měst v této oblasti. Pro mnohé kritiky to ale znamenalo pouze to, že došlo k změnám, které se měly odehrát již před desítkami let.

Muž šel podél stromů a odbočil doprava. Procházel ulicemi lázeňského města, které zdobily lázeňské domy různých barev. Šel asi patnáct minut a po cestě cítil rozčarování z toho, že se nemůže ubytovat v jednom z hotelů podél silnice. Na konci hlavní třídy odbočil doprava k malému náměstí, na kterém stál honosný Grand Hotel. Už se těšil, až uleví rukám po tahání kufrů.
Vstoupil dovnitř a zamířil k recepci. Cizinka za pultem si ho prohlédla od hlavy k patě. O něco vyšší než ona, kolem třiceti let, ale možná i méně, hubený, krátké špinavé blond vlasy, šedomodré oči, na tváři měl strniště. Měl na sobě tmavý kabát a tmavé boty a nasadil naprosto neutrální výraz.
„Přejete si?“ zeptala se recepční.
„Jaroslav Kohout,“ měl bych tady mít pokoj,“ řekl Jaroslav. Pomyslel si, že bylo asi zbytečné říkat, že má rezervaci, tady bývá vždy vyprodáno a jméno by stačilo.
„Pokoj dvacet čtyři,“ řekla recepční, podávající klíč.
„Půjdete do druhého patra, nalevo od schodů je chodba a tam vejdete do druhých dveří zleva.“
Poděkoval a zamířil k výtahu.
Když našel číslo pokoje a odemkl, překvapilo ho, jak prostorný jeho pokoj je. Zavírali se mu oči a tak se rychle převlékl, dal do ledničky limonádu koupenou na nádraží a šel spát.

Ráno nastal čas vrátit se k povinnostem. Vedení firmy ho poslalo do lázní, ale bylo mu jasné, o co jim šlo. V následujících týdnech má s kolegy představit novou technologii a tak ho odklidili stranou, aby se technologie nedostala do rukou všehoschopné konkurence. Je pravda, že se zotavoval z chřipky, ale kvůli jeho zdraví ho sem neposlali. Po snídani v hotelu se vrátil na pokoj a na notebooku vyřizoval pracovní povinnosti. Pořád v průběhu dopoledne odkládal oběd, až si uvědomil, že brzy budou dvě hodiny odpoledne. Vzal si mobil a peněženku a z pokoje zamířil do výtahu. Když dorazil do kuchyně, zrovna se zavírala.
„Obědy se vydávají do 13:30,“ řekla nepříjemně číšnice.
Vytáhl tedy mobil a začal hledat restaurace v okolí. Když se konečně dal dohromady a užíval si oběd v restauraci Na Koni nedaleko od náměstí, volal mu jeho šéf.
„Chci se jen ujistit, že pracujete a dokončujete váš projekt.“
„Ano, pracuji.“
„Dávejte na sebe pozor, s nikým se nebavte a všímejte si okolí.“
Věděl že technologie, kterou s kolegy vyvíjí, udělá revoluci ve zdravotnickém průmyslu. Vyvíjel s kolegy lék založený na nanotechnologii, který mohl pomoci vyléčit nemoci jako rakovina ledvin a zamezit tak odstranění nebo transplantaci orgánů. Ale nebyly jedinou firmou, která se snažila prorazit. Stát i zahraniční firmy nabízí mnoho zakázek se spoustou peněz. Již dříve se ve firmě setkali s tím, že někdo kradl data o technologiích pro konkurenci. Často byl paranoidní. I přes filantropní záměry byl jejich výzkum terčem boje o peníze a o moc na trhu.

Odpoledne měl naplánované procedury a po další práci a večeři zamířil na chvíli do bazénu, předtím než zavřel. Nemohl ale v klidu plavat kvůli myšlenkám na jeden nedostatek v jeho práci. Bylo evidentní, že aby mohli vyrábět léky ve velkém, nesmí být pochyb o jejich nezávadnosti. Společnost začínala s lékařským pokrokem a různými epidemii být stále konzervativnější vůči novým výzkumům. Aby mohl v klidu přemýšlet, sedl si do vířivky.
Po chvíli si všiml, že se k němu blížila vysoká a velmi atraktivní žena. Měla dlouhé hnědé vlasy a velmi příjemný pohled.
„Můžu se připojit?“ zeptala se.
Kývl a snažil se trochu uvolnit místo. Chvíli bojoval s tím, jestli se nemá vrátit na pokoj k práci, protože cítil, že ho žena přitahuje a mohla by ho rozptýlit od jeho povinností. Po chvíli to ale vzdal. Žena vypadala trochu exoticky a tak to využil k tomu, aby ji oslovil.
„Vypadáte exoticky, jaké jste národnosti?“
Žena se pousmála a podívala se na něj svýma zelenýma očima.
„Z Francie,“ řekla.
„Co vás jsem přivedlo?“ zeptal se Jaroslav a uvědomil si, že jeho hlas nezní moc sebevědomě a hlasitě.
„Získala jsem práci v Německu kousek odsud, ale chci bydlet tady, Hledám si ubytování.“
Pomyslel si, že by taky chtěl být tak zabezpečený, aby si mohl trávit čas před nastěhováním se do nového bytu v luxusním hotelu. Nahlas to ale neřekl.
„Víte, nemám moc času, vlastně jsem tady trochu pracovně, ale celý den jsem s nikým nemluvil.“
„Chápu, mám ráda lidi, kteří se umějí bavit s cizinci. Dlouho jsem žila v Asii a tam se to často nestává.“
Jeho zájem o ni ještě vzrostl.
„Na čem pracujete?“ zeptala se.
Jaroslav jí ale nerozuměl a tak musela otázku zopakovat. Zamyslel se, jestli jí řekne pravdu.
„Ve zdravotnictví. Ve výzkumu.“
„Taky jsem pracovala ve zdravotnictví.“
“Jste lékařka?“
„Ne, dělala jsem ve farmaceutické firmě.“
Byla to náhoda? Přišlo mu to trochu podezřelé.
„Tak to vám můžu ukrást technologii,“ zavtipkoval.
„To by jste měl, protože v Japonsku je zdravotnictví vyspělejší než v Evropě,“ řekla sebevědomě.
Uvědomil si, že se ještě nepředstavili.
„Jak se jmenujete?“
„Veronica. A vy?“
„Jaroslav.“
„Jste tady sám?“
„Jak vidíte.“
„Co je tedy na tom japonském zdravotnictví tak zvláštní?“
„Je tam více lidí, kteří se zdravotnictví věnují a farmacie je rozdělena do více odvětví. Díky tomu máme možnost rozvíjet i netradiční metody.“
„Můžu se zeptat jaké?“
„Využíváme biotechnologii, nanotechnologii, Metodu CRISPR a mnoho dalších.“
„Nanotechnologii, není to nebezpečné?“
„Všechno nové a revoluční může být nebezpečné.“
„Co když dojde k chybě a částice začnou ničit orgány? Jak tomu chcete zabránit?“
„Nemůžu vám přece dát takovou výhodu.“
„Už tam nepracujete. Vy jste nečetla o aféře Superpavouk?“
„Ano, četla. Samozřejmě to bylo nafouknuté, jednalo se o ojedinělý případ.“
„Ale je důležité čemu věří lidé.“
„Když na mě počkáte, tak vám něco ukážu.“
Nevěděl, jestli jí má věřit, ale souhlasil.
Vyšel dříve ze šatny osprchovaný a oblečený a Veronica venku ještě nebyla. Samozřejmě že ženám to tvrdá déle. Co když ale nepřijde? Několik minut si s podobnými myšlenkami pohrával, než se skutečně objevila.
„Ještě jsem nevečeřela.“
„Já taky ne.“
Po cestě do restaurace a během objednávání se pořád srovnával s tím, že se možná dozví něco, co by jim pomohlo v jejich výzkumu. Mohla si s ním ale jen hrát, ztratil ale nemohl nic, vůbec se mu večer nechtělo pracovat a přesvědčoval se, že by stejně nic nevymyslel.
Dal si českou klasiku – konfitované kachní stehno se zelím a knedlíkem. Do této restaurace se umělé maso ještě nedostalo. Ona si objednala carpaccio.
„Čekal bych něco japonského.“
„To tady nemají, navíc japonského jídla mám plné zuby.“
Diskutovali o mnohém, ale celou dobu myslel Jaroslav na to, aby nezapomněl na důvod proč tam je. Podařilo se mu jí několikrát rozesmát a ona mu zase kladla zajímavé otázky.
Po večeři šli spolu na hotel, kde byli oba ubytovaní. Pořád si pohrával s myšlenkou, že ho jen vodí za nos a nic mu neukáže. Ve výtahu zmáčkla číslo tři. Její pokoj vypadal naprosto stejně jako jeho. Pokoji dominovala příliš velká dvojitá postel s šedými polštáři, dále tam byl stůl z tmavého dřeva, velké křeslo imitující kůži a dveře na balkon. Veronica vytáhla notebook z tašky která byla pod stolem. Jaroslav netrpělivě čekal, až si uvědomil že si ani nesedl.
Chvíli procházela soubory, až nalezla obrázek, který zřejmě představoval strukturu léku.
„Podívej se na to a třeba ti to dojde.“
Několik minut obrazovku zkoumal a pak pochopil.
“Proč mi to vlastně ukazuješ? Chceš za to něco?”
„Proč si kazit tak pěknou chvíli?“ zeptala se.
„Nechceš abych věřil že se přede mnou zjeví nějaká víla a posune mou několikaměsíční práci za jeden večer?“ řekl a změnil tón hlasu a zněl vyrovnaněji.

Šel si lehnout, bylo dost pozdě a chtěl se alespoň trochu vyspat. Bohužel jeho postel zvláštně vrzala, takže nespal, ale ani nebyl úplně při vědomí. Z chodby se ozvala rána. Co to mohlo být? Někdo z hostů si nedal pozor a něco mu spadlo na zem? Kdo tady může takhle pozdě chodit po chodbě? Otevřel dveře na chodbu, kde bylo rozsvíceno. Podíval se do stran, ale nikoho neviděl. Najednou někdo zhasl. Nebylo to rozsvěcování automatické? Sáhl do kapsy pro mobil, aby rozsvítil a ucítil, že o něj někdo zavadil. Ohnal se kolem sebe do tmy, ale trefil jen vzduch. Nechtěl kolem sebe moc mlátit, protože nechtěl trefit dveře nebo zeď. Otočil se tedy za sebe a viděl před sebou postavu v kapuci. Postava ho pěstmi udeřila do břicha. Málem mu vyrazil dech, ale Jaroslav se vzpamatoval a před dalším útokem uskočil do strany a cizince obešel. Na volání pomoci nebyl čas, musel se pokusit vetřelce zneškodnit. A zjistit kdo je. Šel proti němu s rukama nahoře a levou ruku mu dal kolem krku. Vetřelec se ho snažil odtlačit od sebe. Jaroslav byl ale silnější a opřel se do něj tak, že vetřelec narazil do zdi. Neváhal a praštil ho pěstí do nosu. A pokračoval mávat pěstmi než skončil na zemi. Sundal mu kapuci. Mohl být v jeho věku, měl nevýraznou oholenou tvář a krátké hnědé vlasy. Teď byl vydán na jeho milost a nemilost.
Když se cizinec probral, měřil si ho Jaroslav naštvaným pohledem. Měl hlavu mezi jeho koleny.
„Kdo tě najal?“ zeptal se ho.
„Zavolej na mě policii,“ řekl klidně. Nevypadalo to, že by měl přízvuk.
„Myslím, že to chvíli počká. Kolik ti zaplatili?“
Žádná odpověď.
„Tak dobře, budu mluvit já. Najala tě firma AMC, abys mi něco dostal z počítače, nebo ho rovnou celý ukradl. Víc ti neřekli, hlavně když ho sebereš.“
„Skoro dobře,“ ozval se po pár vteřinách ticha.
„Najal mě někdo jiný, o kom nemáš ani představy.“
„Tak dobře, půjdeme na policii. Vloupání, napadení, pokus o krádež, to bude pěkný proces. Co na to asi řeknou ti, co ti už zaplatili?“
“Co chceš?”
“Pravdu.”
“Co z toho budu mít já?”
“Nepůjdeš sedět.”
„Zabijou mě.“
„To sis měl rozmyslet dřív.“
„Tak asi nemusím říkat, pro co jsem tady.“
„Rád si to připomenu.“
„Chci ten projekt o nanotechnologii na kterém pracuješ. Ale najel mě někdo úplně jiný, než si myslíš.“
„Tak kdo tedy?“
Zmlknul a lehce se usmál. Najednou pohnul pravou rukou a něco vytáhl. Byla to jehla a píchl si jí do prsou, než Jaroslav stačil cokoliv udělat. Nehýbal se. Jestli je mrtvý, tohle nevysvětlí. Ucítil ještě tlukot srdce, ale jak dlouho ještě bude žít? Co když umře za chvíli. Navíc ho praštil, i když ten muž byl u něj na pokoji. To se neutají.
Když přijela policie a sanitka, muž ještě ležel na zemi. Zásah vzbudil celý hotel. Sotva se do jeho pokoje vešli. Neřekl jim nic o notebooku ani o projektu na kterém pracuje. Řekl že ho muž chtěl okrást a že ho možná viděl ve městě a zjistil si číslo pokoje.
“Na recepci to prověříme,” řekla policistka.
Záchranáři řekli, že muž mrtvý není. Zvláštní, možná to tak jen mělo vypadat. Šéf z nových zpráv nebyl nadšený, ale uklidnilo ho, že se se soubory nic nestalo. Nikdo by neměl nic vědět. Navíc zloděj nic neřekne. Stále ale hrozí, že se to bude opakovat. Musí si dát na notebook pozor. Policie mu řekla, že si může jít lehnout a ráno ho ještě vyslechnou na stanici.
Ráno došel na recepci.
„Dobrý den, půjdu si pro věci a až se vrátím z policie, tak se odhlásím z hotelu.“
Žena za přepážkou přikývla.
Policejní stanice byla ve vedlejším městě a tak na něj před hotelem čekalo policejní auto. Na stanici na něj čekal starší znuděný policista a dva další, kteří řekli, že jsou z kriminálky.
„Máte podezření na někoho, kdo by vás chtěl okrást nebo vám ublížit?“ zeptal se ho jeden ze dvou policistů z kriminálky.
„Ne, nemám tušení kdo to byl.“
„Zřejmě šel po vás, proč by jinak šel do zabezpečeného hotelu, když mohl krást kdekoli jinde a mít jistotu že uspěje?“ řekl druhý policista.
Jaroslav dál dělal že neví a neměl moc co říct. Myslel že to je vše, ale potom měl první policista telefonát a šel na chodbu.
„Zloděj utekl z nemocnice,“ řekl když se vrátil.
„Cože?“ nechápal Jaroslav.
„Zřejmě tak špatně na tom nebyl, protože s něčí pomocí utekl ze svého pokoje. Ten kdo mu pomáhal musel uspat zdravotní sestru. A teď byl pryč. Celé to smrdělo, pomyslel si Jaroslav.
Setkání s Veronicou, přepadení, útěk. Připadal si jako žoldák v něčí hře.