Když došli ke statku, vládla již na místě úplná tma. Ani ve stavení se nesvítilo, což Sáře potvrdilo přísloví, že statkáři chodí spát se slepicemi. Rozhlédli se kolem sebe, jestli je někdo nepozoruje, a když se ujistili, že je vzduch čistý, ve vší tichosti přeskočili dřevěný plot.
„Jdeme,“ řekla dívka potichu a ukázala někam do tmy, kde předpokládala, že by se mohl nacházet kurník. Celou dobu dávali pozor, kam šlapou, což bylo v naprosté tmě docela obtížné. Ve skrytu duše se také modlili, aby Jonáš neměl psy. Pokud si však dobře pamatovali odpolední návštěvu, žádný štěkot neslyšeli. A to ani po zazvonění – samozřejmě za předpokladu, že budeme souhlasit s poněkud odvážným tvrzením, že zvonek je povel pro psa, aby začal štěkat jako o život.
Pokračovali dál, aniž by viděli na krok. Jen tu a tam zahlédli nejistý obrys něčeho, co nedokázali pojmenovat. Mlčky takhle pokračovali asi další minutu, když najednou Emil tiše zaskučel.
„K čertu, do něčeho jsem šlápl a strašně to smrdí.“
Sára v sobě dusila smích. I když pořádně nic neviděla, dokázala si představit, jak Emil zkoumá obsah podrážky a snaží se ho zbavit.
„Fujtajbl, to budou kuřince,“ řekl Emil potichu. A pak dodal: „A nesměj se. Vím, že se mi směješ potichu.“
Sára se dál Emilovi tiše chichotala, zatímco on zápasil se slepičím trusem na svých botech. Najednou jim to však oběma došlo. Jsou blízko. Chvíli se proto rozhlíželi kolem sebe. Jejich oči pomalu navykaly na okolní tmu, a tak najednou zahlédli malé stavení.
„To musí být ono,“ zašeptala Sára. Na nic nečekala a vydala se tím směrem, kde tušila kurník.
Emil souhlasně pokýval, ale pak mu došlo, že to Sára v té proklaté tmě vůbec neviděla, a proto se neslyšně se vydal za ní.
Zhruba po deseti metrech došli k dřevěné boudě. Bylo to nevelké stavení postavené s dřevěných prken, což zjistili pomoci hmatu. Díky něj našli i dveře. Ty byly naštěstí zavřeny jen na háček, takže nemuseli řešit, jak se dostanou dovnitř. Oddělali jej a s lehkým vrznutím otevřeli dveře. Vstoupili do nevelké prostory, kde to bylo cítit hlavně slepičími výkaly. Byli tady správně.
Sára za nimi zavřela a v kapse nahmatala mobil. Vytáhla jej a rozsvítila. Emil v ten okamžik sebou trhl.
„Ten ďábelský přístroj i svítí?“ zeptal se udiveně?
Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!