„Co tady děláš?“ vytrhl Sáru z přemýšlení mohutný, lehce nakřáplý hlas. Leknutím sebou škubla a pírko instinktivně vložila do kapsy.
„Ni… nic,“ dokázala ze sebe vykoktat. Pomalým krokem se přitom vzdalovala pryč od výběhu. Současně u toho sklopeným zrakem sledovala hromotluka oblečeného to vytahaných trenýrek a nevzhledného tílka, které se kdysi dalo nazvat bílým.
„Tak to nic dělej někde jindy. Tady nemáš co dělat,“ odvětil ji už méně děsivým hlasem a zatímco pravou rukou ukazoval směrem k vesnici, levou se škrábal na zadku.
Sára jen slabě pokývla a rychlou chůzí se vytratila ze správcova dohledu. Když opět došla na příjezdovou cestu, vydechla si. „Tak tohle bylo o fous,“ řekla si úlevně. Znovu se zadívala k domu a pak z kapsy vytáhla podezřelé pírko. Nebylo pochyb, že je to Cilčino pírko. Okamžitě se ji začaly hlavou honit myšlenky.
„To správce musel ukradnout Cilku, o tom není pochyb. Jenže co dál?“ pronesla tiše.
Stála tam zhruba deset minut, pohroužená do svých úvah. Z ničeho nic se ji za zády ozval povědomý hlas. „Zdravíčko, slečno. To je ale náhodička, že se opět setkáváme. Máme na sebe štěstí, to bude asi nějaké znamení,“ pronesl zvesela a podivně se u toho tvářil.
To bude opravdu znamení, problesklo Sáře hlavou. „Poslyšte, mohl byste mně s něčím pomoct?“ řekla mu s co nejvlídnějším tónem. V hlavě se ji totiž zrodil plán, který byl sice už předem odsouzený k neúspěchu, ale to jí bylo v tu chvíli jedno.
„Beze všeho,“ bez váhání odvětil. Možná kdyby tušil, co po něm bude Sára chtít, do souhlasné odpovědi by se tak nehrnul.
Když o pár minut později stál před dveřmi Břetislava Havrlanta, v duchu se proklínal. Plán té dívky byl holý nesmysl. Kdo jiný by to měl vědět než on, autor detektivních románů. Pravda, žádný z nich díru do světa neudělal, ale to na situaci nic neměnilo. Tohle byla zkrátka hloupost a on si teď vyčítal, že na ni kývl.
„Co je?“ vyštěkl hromotluk, který se objevil ve dveřích poté, co na ně Emil několikrát zabouchal. Podle výrazu v očích i toho, že se lehounce kolébal ze strany na stranu, měl už dost upito.
„Dobrý den, pane,“ stačil pouze říct, než ho správce Havrlant hrubě přerušil.
„Hele, já nic nekoupím, takže si sbal fidlátka a odprejskni vodsud, jasný?“ řekl důrazně. Musel se přitom přidržovat dveří a na tváři se mu objevil škleb, který byl něco mezi škodolibým úsměvem a naštvaným výrazem. Byť šel z muže strach, Emil se nenechal odbýt. Přece jenom měl s odmítáním nemalé zkušenosti. A to když se snažil udat některý z jeho detektivních románů.
Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!