„Ale, jděte,“ nasadil co nejvíce sebevědomý výraz, který uměl, „já nic neprodávám, milý pane. Já jsem z pivovaru a dělám průzkum mezi našimi nejlepšími zákazníky. Rád bych se vás zeptal na několik obecných otázek ohledně našeho pivečka“ Věděl, jak pitomě to znělo. Už když vypouštěl tahle slova z úst, pomyslel si, že na takovou hloupost mu nikdo neskočí. O to více byl však překvapený, když Havrlant náhle změnil výraz. Koutky úst se mu protáhly do úsměvu, díky čemuž odhalil zažloutlý chrup, který byl s podivem kompletní. Rozhodl se proto kout železo, dokud je žhavé, a tak pokračoval: „Odměnou za vaše beze sporu přínosné podněty bude neomezená konzumace našeho piva po celý rok zdarma,“ řekl nadšeně, jako by právě v teleshoppingu prodával hrnce. Věděl, že se pouští na tenký led, ale potřeboval Sáře získat co nejvíce času. Její plán totiž spočíval v tom, že zatímco Emil správce zabaví, ona se protáhne otevřeným oknem z přední strany a pokusí se najít nějaký důkaz, že Havrlant ukradl jejich slepici. Moc sice nechápal, proč dívka dělá takový tyátr kvůli jedné hloupé slípce, ale rozhodl se po tom nepátrat a pomoci, jak jen bude moct. A tak si vymyslel tu hloupou historku o pivovaru, kterou mu tenhle moula nečekaně zbaštil.
„No, tak na vaše otázky jsem vám odpověděl, tak mi dejte ten poukaz, nemám na vás celý den,“ řekl Havrlant. V jeho hlase šlo slyšet otrávení.
„Víte, poukazy u sebe zrovna nemá, ale obratem vám jej zašleme poštou,“ odvětil Emil opatrně. Už jen to, že si správcovy odpovědi nikam nezapisoval, působilo podezřele. Teď ale hrozilo, že se všechno provalí. Havrlant však kupodivu lest stále neodhalil. Emil si v duchu pomyslel, že tento člověk je neskutečný pitomec.
„No dobře. A teď vypadněte,“ vyhrkl ze sebe a chystal se vplout do domu. Z ničeho nic se však zasekl. „Vodkaď z pivovaru jste říkal že jste?“ řekl pomalu a jeho výraz se znovu změnil. Než stačil Emil odpovědět, z útrob domu se ozvala rána. Havrlant se nejprve mlčky podíval na vyděšeného mládence. Jakmile mu všechno došlo, vběhl dovnitř. Za chůze se ještě snažil zabouchnout dveře, ale Emil duchapřítomně strčil nohu do dveří a zajistil si tak volný průchod.
Scéna, která následovala, se seběhla velmi rychle, ale pokusím se vám ji zrekonstruovat. Když naštvaný Havrlant doklopýtal do obývacího pokoje, naskytl se mu překvapivý obraz. Na zemi ležel rozbitý květináč a všude kolem něj se válela hlína. U okna pak stála Sára s papírem v ruce, ztuhlá v pozici, v níž měla jednu nohu na parapetu a právě se chystala vyskočit ven. Správce se už už chystal začít řvát, co že to tam dívka dělá, když se v místnosti najednou objevil Emil. Na nic nečekal a po mohutném správcovi skočil. Za normálního stavu by útlý mládenec neměl nejmenší šanci, jenže Havrlant byl nalitý jako Dán, navíc ho za zády nečekal, takže se nemohl bránit. Byla to otázka vteřin a skončil na zemi. Sára na nic nečekala a rozběhla se Emilovi na pomoc.
Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!