„Víc toho nevím. Volal mi ředitel, že jde o Seattle. Za tři měsíce tam mají tři zavražděné ženy, které někdo unesl, týden držet v zajetí, než byly nalezeny uškrcené. Teď se tento čtvrtý měsíc pohřešuje čtvrtá žena. Máme necelých třicet šest hodin, abychom tuto ženu našli a sériového vraha chytili. Víc nám řeknou na stanici v Seattlu.“ Řekl nám Hotch přesně to, co sám věděl od ředitele.
„Tak na co čekáme? Můžeme vyrazit.“ Zvolal Gideon a dal znamení, že jsme připraveni vyrazit do Seattlu, kde na nás čekal sériový vrah žen.
Cestou jsme si povídali. Hlavně Gideona zajímalo, jak se za tu dobu máme. Hodně jsem mluvila já, protože Teressa vyžvanila Gideonovi, že krátce po jeho začátku dovolené jsem na měsíc uvízla v nemocnici. A já si vyloženě přála, aby to Gideon nevěděl.
„Jane, proč si mi neřekla, že jsi v nemocnici?“ zeptal se Gideon hned na to, co Teressa řekla, že mě rovnou z práce vezla záchranka.
„Týden předtím mi nebylo nejlíp. Rýma, bolest hlavy, kloubů. Obyčejná chřipka, jak jsem si myslela. Občas i kašel. Jenže znáš mě. Mě jen tak nic nepřinutí ležet doma a léčit se. A že mám horečku, to jsem si nechtěla připustit a nikdo se ani neptal, tak jsem to neřešila. Jenže po týdnu místo, aby to bylo lepší, to bylo horší. Šla jsem do kanceláře Hotche s tím, že mu řeknu, že jdu domů a zítra se ozvu, jak mi je. Pak vím, že jsem se probudila v nemocnici ja jipce, kde mi doktoři řekli, že mám zápal plic. Pět dní jsem byla na jipce, ale co se tam dělo nevím, víc jsem spala a své okolí moc nevnímala. A pak na pokoji, kde jsem vnímala víc. Každou chvíli někdo u mě byl. A všechny jsem požádala, aby ti nic neříkali. Nebyl jsi na tom zrovna nejlíp a já chtěla, aby ses co nejdřív zase k nám vrátil. A aby se tak stalo, nechtěla jsem tě zatěžovat, že místo, aby ses věnoval sobě, se budeš věnovat mně. A kdyby tady Tess držela klapačku, tak ani teď o tom nevíš.“ Vysvětlovala jsem Gideonovi, ale při zmínce o Teresse, jsem se přísně podívala na ni. Teressa sklopila zrak, ale já se hned na ni usmála. „Ale už jsem v pohodě.“ Dodala jsem a Teressu jsem poplácala po rameni, ve znamení, že je vše v normálu, že jí nic nevyčítám. Taky se na mě podívala a usmála se.
„Chápu, ale měli jste mi to říct.“ Sice to Gideon pochopil, ale nesouhlasil s tím. Určitě by dodal, příště mi dejte vědět, ale neřekl to, protože ani on, ani nikdo jiný z nás nechtěl, aby se toto zase opakovalo. Cesta jinak byla poklidná.
Po přistání na soukromém letišti v Seattlu už na nás čekala dvě auta. Derek sedl za volant a hned si to k němu přisedl Reid dozadu s Teressa dopředu. Takže v tom druhém autě, co řídil Hotch jsem seděla vzadu já a vepředu Gideon. Adresu jsme už měli v GPS, takže nehrozilo, že bychom zabloudili. Jelo se mlčky, cestou jsem si prohlížela město a ulice v Seattlu.
Za pár minut jsme přijeli k policejní stanici, kde už na nás čekal šerif Warden. Už nás totiž přišel přivítat na stanici a ne v jeho kanceláři.
Hlasité předčítání