Jáchym usedl do řady křesel rozestavěných podél stěny naproti tanečnímu parketu a pobaveně sledoval počínání obou přátel. Napadlo ho, že hlavním impulsem, který žene člověka do společnosti, je touha na sebe upozornit. Hleďte, jsem tady a jsem důležitý. Všechno záleží na tom, do jaké míry získá pocit vlastní převahy. Pocit důležitosti závisí na možnosti vnucovat lidem svou vůli, své názory, ovlivňovat jejich vkus. Třeba tím, že mě začnou obdivovat nebo mi závidět nebo mít ze mě strach. Říká se tomu sociální cítění. Když na to nestačím sám, vytvořím skupinu. Nebo se k někomu přihlásím tím, že si připnu placku nebo se dám ostříhat dohola. A hned je na světě hnutí, skupinová psychóza, nacionální nesnášenlivost, třídní nenávist. Když se to tak vezme, jsou války vlastně produktem sociálního cítění. Touha po moci je pouze vyhrocené sociální cítění. Bezkonfliktní společnost by mohla být jen společnost samorostlých samotářů. Problém je v tom, že jsme na sobě stále více existenčně závislí. Existenční závislost je produkt civilizace. Je proto zcela přirozené, že civilizace podporuje individualismus na úkor sociálního cítění. Socialismus není nic jiného než organizované kolbiště vzájemné rivality, a nemá šanci ve vyspělé organizaci dělby práce. V jisté podobě socialismus existoval v prvobytně pospolné společnosti a logicky vyústil do feudalismu, který je jeho vyšším stádiem. Rozvoj dělby práce ho však definitivně odsoudil ke krachu. Proud myšlenek Jáchyma příjemně naladil. Pohodlně se rozvalil v křesle a zaposlouchal se do masírujícího proudu disko.
Kamil se prodíral uličkami mezi stolky a byl přesvědčen, že na sobě cítí Mariliny hluboké a svůdné oči. Když se ocitl na metr od svého cíle, otočila se k němu zády s takovou přehlíživou arogancí, že nebyl schopen otevřít ústa. Na poslední chvíli se mu podařilo nepozorovaně změnit orientaci a zabránit tak nejhoršímu. Požádal o tanec vedle sedící Michaelu. S úsměvem přikývla a následovala ho na parket. Po cestě přemýšlel, zda dojem, že ho Marila chtěla ponížit, nebyl pouhým sebeklamem. Třeba ho vůbec neviděla, netušila jeho záměr a otočila se čirou náhodou. Přesto se neubránil touze odreagovat si své ponížení na Michaele. V oslňující záři reflektoru ulpěl pohledem na jejím běloskvoucím chrupu. Stále se usmívala. Prostě a nezáludně. Její pohyb při tanci působil trochu neohrabaně. Zavinila to snad výška (byla stejně vysoká jako Kamil) či poněkud přebujelá horní část těla, jehož rozložitá ramena s velkými ňadry nacházela výraz v mohutných a podmanivých ústech. Celek její postavy však nebyl nesouměrný a dával vytušit pevnou a sportem vypracovanou kresbu. Kamil využil pomalé skladby, kterou mladík za mixážním pultem vyzval tančící páry k ploužení, a objal Michaelu kolem boků upnutých do džínových kalhot. Máš ráda hudbu? Položil ležérně první otázku, která ho napadla. Jasně, řekla a zasmála se způsobem, kterým nenechala nikoho na pochybách, že hudbu přímo zbožňuje. A co ti říká vážná hudba? Miluju impresionisty. Jako disko? Tak, podle nálady. Skvělé, řekl si Kamil, my dva určitě nenajdeme společnou řeč, a přitiskl ústa na její pevnou šíji.
Hlasité předčítání