Pomíjivost přestavovala vůbec pojem, o kterém Tomáš poslední dobou často přemýšlel a zkoušel jej aplikovat na různé aspekty svého života. Minulost pomíjivá bezesporu je a budoucnost se dříve či později jejím korozivním účinkům rovněž nevyhne. Rozdíl spočíval v tom, že časy zaváté prachem zašlých dní nelze změnit, kdežto budoucnost mohl formovat. Proč ale všechny jeho sochařské pokusy končí jako kýč, či ještě hůř, jako beztvará hrouda hlíny vhodná maximálně na zadělávání děr na trávníku? Aspoň, že tenhle výlet vyšel, snažil se zahnat hořké myšlenky poletující v hlavě.
Vytoužená dovolená měla mít současně stmelovací účinek. ‚Slepování střepů z rozbité čínské vázy‘, jak dlouho dopředu avizoval Honzův další třeskutě hlubokomyslný příměr. Ale co? Myslel to dobře. Vždy to myslí dobře. Dokonce mu věnoval pět tisíc na poslední letenku. O vrácení peněz nechtěl nic slyšet. Při té zmínce začal okamžitě rozhazovat rukama, pobíhat po krámě a přerovnávat zboží v regálech, které přerovnat vůbec nepotřebovalo. Jeho typická reakce na projev vděku.
Předposlední den v ráji se od ostatních příliš nelišil. Procházky kolem jezera, lahodná švédská zmrzlina podávaná v kelímcích, oběd, průzkum památek a kulturních rarit. Nemohli vynechat čtvrť Tegelbruksgatan, místo, kde své dětství prožila slavná Agnetha Fältskog, blonďatá zpěvačka z popové skupiny ABBA. Šlo o nějakých třicet minut pěší chůze od centra Jönköpingu. Cestu tam jim ulehčila městská hromadná doprava. Zpátky se šlo po svých. Pro sedmiletého kluka – otrava.
„Bolí mě nožičky. Proč se nemůžeme zase vozit tím žlutým autobusem?“
„Protože je krásně, procházka je zdravá, pozítří jedeme domů a chceme si to tady ještě užít,“ vypočítávala Petra jednotlivé benefity a nezapomněla každý bod názorně ukázat na prstech.
„Ale mě už bolí nožičky,“ fňukal. „Táto, vem mě na záda.“
„Na příští autobusový zastávce to zalomíme, ju?“
Nechápavě na tátu koukal.
„Tím myslím, že k hotelu nás odveze ten tvůj žlutej autobus.“
Vzduch vyplnila exploze čiré radosti „Jo!“
Petra si založila ruce a nahodila vyčítavý pohled.
„No, co? Lepší, než ho tahat na zádech až do Jönköpingu. Je mu sedm proboha,“ dokončil větu a uhasil zbytek cigarety o asfalt.
„Jenže ty tohle děláš pokaždý. Tancuješ, jak on píská. Matka mrcha, fotr frajer. To ti jde skvěle.“
