Kapitola třetí:

Existuje Octobriana?

Klárk se odebral za modrým kostýmem plným nablýskaných pozlacených knoflíků s neskrývaným údivem a uvnitř se zaobíral otázkou, co po něm vlastně kapitán může chtít. Klárk věděl, že kapitán si mohl přečíst, že je Klárk budoucí soudce, neboť osobní spis se vede na každého pasažéra a vedení lodi zpracovává na každého pasažéra pro vládu osobní profil.

Ale zároveň se divil, proč by byl zrovna diskrit “Pracovnaja Poljana” nějakým způsobem pro kapitána dostatečně motivující, že by zrovna Klárka zval k sobě.

Míjeli část lodi pro důstojníky, vše zde bylo jiné, i světlo svítilo jinak. Všude byl položen koberec a ve vzduchu byla cítit vůně, ideální klima, Klárk by se vsadil, že zde bude vše odhlučněno a chráněno proti nárazům. Lodní důstojník s ním předstoupil před kapitánovu kajutu, zaklepal na dveře a pokynul Klárkovi, aby vstoupil.

Klárk stál v kajutě s hezkým nábytkem ve starožitném stylu, velkým jídelním stolem a dokonce světe div se krbem, ve kterém plápolal oheň. Kapitán byl zrovna otočen zády, stále ještě atletická postava v modré uniformě se stříbrnými vlasy spadajícími těsně pod ramena listovala v nějakých interaktivních papírech.

“Posaďte se”, zavelel, aniž by se otočil.

Klárk se posadil ke stolu, na kterém bylo ovoce, porcelánová konvice s čajem a sušenky. “Nalejte si čaj a dejte si sušenku”.

Zjemnil vzápětí hlas… Klárk to udělal a až teprve za chvíli se kapitán otočil a šel vstříc ke Klárkovi.