“Vrátili jsme se do minulosti a viděl jsem hrozné, ba neskutečné věci…”
Ahmed chvíli těkal očima po pokoji, jak to má ve zvyku, když se chystá říci něco, o čem si není jist, jak se na to budou všichni tvářit a co je zároveň senzace, tedy z jistého hlediska, pokud vůbec může uznat, že se to skutečně odehrálo a nebyla to fikce, on je ale přitom přesvědčen, že je to senzace i pokud je to fikce a tak se zastavil na jasném bodu -kyvadlové hodiny po tatínkovi, zde vždy dostane energii pokračovat, jednou očima sem, podruhé tam a šup, nával čisté energie odvázal jazyk k dalšímu skoku, “nejprve jsem ve snu viděl jak přijel velký ohnivý kočár, nastoupili jsme do něj a odjeli jsme do Říma,… Byla tam velká brána a leželi tam lidé, co se nemohli hýbat, bylo jich nejprve desítky, pak stovky, tisíce, milióny, byl to hotový holocaust, poznával jsem tam i lidi z fotek různých současných konfliktů, -bože ty jejich oči..” Odmlčel se, pramínek černých vlasů přepadal přes brýle, neodhrnul ho a na čele mu vyrašila studená krůpěj potu…
Chytila ho za ruku, odhrnula vlasy, vzala mu hlavu do náruče, utěšovala…..
“Bylo to hrozné”, začal, “pak jsem ho uviděl”…
“Koho?”
“Ty oči, víš, jeho…” Ahmed byl chvíli ticho a Silvie do toho nevstupovala, čekala…. Otočil se na ní a podíval se jí do očí….
“Michalela……, toho z proroctví……., toho co předpověděl prorok Daniel….. Píše to i korán i bible, že bude knížetem míru, podle židů vlastně Mesiáš……
Křesťané trochu zamlčují jméno Michael, protože je to kontroverzní se jménem Jehošua, ale to proroctví existuje a oni to nepopírají…”
A odcitoval: “přijde kníže Tvého lidu, jeho jméno bude Michael a bude to kníže pokoje a bude časů jakých nebylo”, neříkám to přesně, ale tak nějak to je….
Věděl jsem že to je on, bylo to zvláštní, protože jsem ani předtím nevěděl, že to proroctví je, ale tak nějak to bylo najednou jasné, možné, skutečné…
“Silvie ani nevěděla, že to Ahmed vůbec zná, no sama to nikdy neslyšela, ale nechala ho a nedala nic znát, protože si jeho chování neuměla vysvětlit a chtěla tomu přijít na kloub…
Začal popisovat své vidění: “Mladý chlapec našeho věku a byl oblečen moderně, v džínách s tričkem rockové skupiny, název neznám…. Měl nepřítomný pohled…. Nevnímal to umírání kolem, nebo vnímal, ale nemohl vnímat všechny najednou, jen se snažil dávat lidem napít, ale jen těm, kterým pomoci stačil a které vlastně viděl, nevěděl ani o sobě , že je to on, v jeho očích byla nevědomost, nevěděl kdo je a nevím jak jsem to mohl vědět já, nevím, jak mi to vše mohlo být jasné….”
Podíval se Silvii do očí, četla z nich strach, nemohla předstírat, že i jí to nezačíná děsit, zapoměla na klid, kterým si pohledem s Ahmedem hrála, bylo i na ní poznat, že je rozrušená, ale vzpamatovala se a jemně na něj kývla…
“Za jeho zády byla řada lidí oblečených v nejlepší látky, někteří na nosítkách, ověšení zlatem s množstvím sloužících s vypálenýma očima, nebo některé ty oči byly nevypálené, ale byly zároveň nepřítomné, neživé, bylo to zvláštní, přitom se ale ty starobylé látky měnili v současné módní smokingy, kouřili doutníky, pili drahé nápoje, sekt….”
Hlasité předčítání