Byla přítomna, nebo četla mnoho ekumenických disputací různých církví a náboženství, které vysvětlují, nebo se přizpůsobují, posledním závěrům vědy, ale takto přímočaře k ní nikdo nepromluvil, naštěstí však ještě stále mezi tím začít o čemkoliv pochybovat a skutečností měla velkou zeď, která se skládala z vědomí, že neví jak, zkrátka neví jakým způsobem by se to mohlo stát…
Oddechla si “to mi naštěstí snad nemůže vysvětlit”.
“Vím”, pokračoval, “myslíš si, že Tě naštěstí chrání zeď vědomí, že ti to nevysvětlím a že ti nemohu říci, jak se to mohlo stát.”
Neskrývala překvapený výraz..
“Posaď se, uvaříme si kávu a budeme si povídat.”
“Začíná to zajímavě”, pomyslela si, ale přívětivý výraz návštěvnice primitivního kmene, který říkal “ale to víte že jste tááák inteligentní a já Vás mám s čím srovnávat, děti moje”, přičemž děti je zde více nežli výmluvné, protože se všichni tihle objevitelé domorodých kmenů žijících v minulosti tváří i na dospělé, jako na děti, -tak tento výraz zmizel a byl nahrazen očekáváním, a dobrodružným napětím, který Silvie neumí předstírat, vlastně jí napadlo, že je ráda a zastyděla se, že to chtěla takto zkoušet. -posadila se.
“Dobrá, odhadne na co myslím, je inteligentní, ostatně nebylo to tak těžké.”
Vlastně ji napadlo, že i toto, by jí mohl odhalit, ale “nejsme přeci v americkém filmu”, pomyslela si, byla by raději, kdyby tím nesnižoval svou důstojnost.
Byl otočen, naléval kávu u pece s desítkami krásných různobarevných kamínků zasazených kolem pece jako ozdoba a už se vracel držíc v ruce stříbrný tác s džezvou a dvěma krásnými hrnečky s hebrejskými nápisy.
Zastavil se, díval se na ní dolů, neboť se zde sedělo na zemi, na kobercích a polštářcích.
Nahrnul své obočí a trochu se pousmál a řekl “konečně si zahodila ten výraz, jako když se na mě tváříš, že jsem tak inteligentní a přitom se na mě díváš jako na dítě, kterému chceš namluvit, že je skutečně dospělé, aby mělo radost. Ale notak Silvie, nejsme přeci v americkém filmu.”
Podíval se jí hlouběji do očí “živé je obojí, my stvořili něco a něco stvořilo nás”.
Nápad – ★★★★☆
Autor se pouští do neuvěřitelně ambiciózního propletence sci-fi dystopie, filozofických úvah, náboženské mystiky a dokonce i superhrdinského mýtu. Propojení paralelních světů, od vesmírného parníku přes současnou Prahu až po utopii Velkého Otce, je velmi originální a ukazuje obrovskou fantazii. Zápletka je sice místy dost spletitá a překombinovaná, ale nosná myšlenka o hledání pravdy a podstaty lidství v různých realitách má velký potenciál.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže místy velmi dobře vtáhnout do děje, obzvláště v komornějších scénách, jako je noční procházka Prahou nebo tísnivé ticho zastaveného vesmírného parníku. Emoce postav a nálada jednotlivých světů jsou hmatatelné, ale atmosféru bohužel často sráží příliš dlouhé a popisné filozofické monology, které čtenáře vytrhávají z prožitku. Pokud autor nechá scény více dýchat a omezí vysvětlování, bude pohlcení příběhem mnohem silnější.
Provedení – ★★☆☆☆
Zde je největší prostor ke zlepšení, protože stylizace a velmi dlouhá, složitá souvětí občas brzdí plynulost a čtivost textu. Dialogy často působí spíše jako přednášky než přirozená mluva, což zpomaluje tempo, a text by si zasloužil výrazné proškrtání a dynamičtější strukturu. V ukázce se nachází dost pravopisných chyb, překlepů a problémů s interpunkcí (např. nadužívání tří teček), ale to lze snadno vyřešit pečlivou korekturou, důležitější je nyní zapracovat na přirozenějším toku vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi odvážnou a myšlenkově bohatou ukázku, která se nebojí míchat žánry a klást hluboké filozofické otázky. Autor má nesporný vypravěčský talent a obrovskou představivost, ale text momentálně trpí přílišnou roztříštěností a těžkopádnou formou. S pečlivou redakční prací, zjednodušením stavby vět a polidštěním dialogů z toho může vzniknout naprosto unikátní a fascinující román. Rozhodně v psaní pokračujte, máte co říct!