Proto měla už vycvičený starostlivý pohled a nemusela při takovýchto rozhovorech těkat sem a tam po okolí, dívala se jen prostě už ze zvyku, nebo z lásky, anebo ze starostlivosti na něj, nyní však pocítila v tom jistou výhodu.
“Ahmede, i já jsem jako na trní, ale na druhou stranu, nechce se mi ze světa v jakém žiju, nechce se mi někam jinam a zkoušet věřit tomu, že je něco jiného, známe to tu, museli bychom na všechno změnit náhled, pokud bychom zjistili, že žijem jinde, neměli bychom žádnou komunitu souvěrců, byli bychom sami…”
“Co když už jsme sami?” Odvětil..
“Chci jít domů, je mi zima a je mi úzko z toho všeho”, nesouhlasila..
Rozhlédla se kolem sebe, jako by někoho hledala, ale bylo již pozdě a na náplavce prázdno, hledala tedy ze zvyku rovnou nějaký opěrný bod, kus trčícího kamene ze starobylé budovy, hlavu sochy, cokoliv, kdo by jí dokázal, že je žena a že chce odejít, chce, aby šli spolu k němu domů, do tepla, ze kterého cítí bezpečí, aby se k němu přitulila, aby se jejich emoce zklidnily, aby zastavila náhlý kolotoč, který se uvolnil a který se začal točit kolem její hlavy, kolem nich obou.
Kolem dokola však byla jen tichá a slavná Praha plná kamenných mostů, zlatých věží, úzkých uliček, tajemných alchymistů, mýtických kněží, čarovných rabínů, prastarých sklepů na starých obětištích zasahujících dávnou historií až do pohanských prapodstat.
Pochopil, i jeho emoce byly nadčasové, byly vzdáleny osudům dvou maličkých lidí z Pražského předměstí..
Trochu mu bylo líto, že jí tak vysílil, mrzelo ho, že se tak rozpálil, že jí to unavilo, že se začala třást, že jimi tolik proudí emoce.
“Promiň miláčku” políbil jí, “pojďme, ať stihneme poslední spoje”.
Nápad – ★★★★☆
Autor se pouští do neuvěřitelně ambiciózního propletence sci-fi dystopie, filozofických úvah, náboženské mystiky a dokonce i superhrdinského mýtu. Propojení paralelních světů, od vesmírného parníku přes současnou Prahu až po utopii Velkého Otce, je velmi originální a ukazuje obrovskou fantazii. Zápletka je sice místy dost spletitá a překombinovaná, ale nosná myšlenka o hledání pravdy a podstaty lidství v různých realitách má velký potenciál.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže místy velmi dobře vtáhnout do děje, obzvláště v komornějších scénách, jako je noční procházka Prahou nebo tísnivé ticho zastaveného vesmírného parníku. Emoce postav a nálada jednotlivých světů jsou hmatatelné, ale atmosféru bohužel často sráží příliš dlouhé a popisné filozofické monology, které čtenáře vytrhávají z prožitku. Pokud autor nechá scény více dýchat a omezí vysvětlování, bude pohlcení příběhem mnohem silnější.
Provedení – ★★☆☆☆
Zde je největší prostor ke zlepšení, protože stylizace a velmi dlouhá, složitá souvětí občas brzdí plynulost a čtivost textu. Dialogy často působí spíše jako přednášky než přirozená mluva, což zpomaluje tempo, a text by si zasloužil výrazné proškrtání a dynamičtější strukturu. V ukázce se nachází dost pravopisných chyb, překlepů a problémů s interpunkcí (např. nadužívání tří teček), ale to lze snadno vyřešit pečlivou korekturou, důležitější je nyní zapracovat na přirozenějším toku vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi odvážnou a myšlenkově bohatou ukázku, která se nebojí míchat žánry a klást hluboké filozofické otázky. Autor má nesporný vypravěčský talent a obrovskou představivost, ale text momentálně trpí přílišnou roztříštěností a těžkopádnou formou. S pečlivou redakční prací, zjednodušením stavby vět a polidštěním dialogů z toho může vzniknout naprosto unikátní a fascinující román. Rozhodně v psaní pokračujte, máte co říct!