Kapitola Druhá:

Silvie a Ahmed

Silvie šla dnes ze školy dříve, tu dnešní přednášku sice potřebuje, ale dnes přiletí její přítel z Palestiny a musí ho přivítat, nebo spíše si přiznává, že už se nemůže dočkat jeho vyprávění. Má přítele Araba, jmenuje se Ahmed, její rodiče jsou naštěstí celkem otevření a nemají nic proti multinárodnostnímu vztahu, vlastně by ani nebyli proti, kdyby měli tmavší vnouče.

Jeho rodiče patří mezi ty první Palestinské přistěhovalce, ještě z časů socialismu v Československu, kteří byli absolutně ateističtí a moderně smýšlející, právě tehdy se arabské země ještě snažili posílat do Evropy ateisty, nebo křesťanské Araby, aby lépe zapadli a oni neměli výdaje se speciálním jídelníčkem pro své vyslance a pracovníky ambasád.

Jistě Palestina neměla ještě ambasádu, ale nějaké spojky zde stejně vždy potřebovala.

Jak tak šla kolem známých objektů, soch starého města, laviček s mladými lidmi a stařenkami co krmí holuby, tak tak nějak vlastně o tom usilovně přemýšlela, že mají oba štěstí na rodiče, hlavně potom, co se téměř roztrhl pytel s islámským radikalizmem v Evropské unii.

Mezitím podzimní vítr jemně rozvířil listí kolem laviček a jí se naskytl užasný pohled na barevnou variaci tančící ve víru stále ještě silného a barevného slunce, vrhající paprskové louče do meziprostoru.

Má ráda tyto představy, jsou tak nějak sugestivní, žensky intimní, vnímají podstatu… Ona při orgasmu nepotřebuje čerpat sílu z velkých věcí, naopak, takovéto drobnosti jí dokáží vyvolat a uchovat vysoce sugestivní dojem, který si pak umí jaksepatří užít, teda když má s kým a to ona má…. Usmála se, “vždyť ta scenérie je tak krásná, vždyť o tom to je, abychom přinesli budoucímu lidstvu svědectví o harmonickém soužití, o smysluplném bytí, vždyť co když jednou budoucí potomstva se dozví příběh zrovna o nás dvou, o našem vzájemném pochopení, to je ostatně přeci také i určitým způsobem smysl toho co děláme, co předáme, to co po nás zůstane”…

Prošla se mezi lavičkami, zabočila kolem kašny s věčně zamračeným antickým božstvem s trojzubcem a ubírala se na metro přes rozlehlý park s věčnými bezdomovci posedávajícími kolem.

Metro má moc ráda, sedne si a pozoruje lidi, jejich tváře, jejich výrazy, ví snad přesně na co zrovna myslí, ona, studentka politologie -ví velmi dobře jak Češi a zvlášť Pražané dokáží vstřebávat všelikou mezinárodní i domácí situaci, zná tento národ, který má stále na všechno a vždy dost času, který stále čte, sleduje zprávy a diskutuje na sociálních sítích, rozumuje u lehce alkoholického nápoje piva, rozvazující jazyk i myšlení a z jejich tváří, z výrazů by se dal snad s naprostou přesností určit i průzkum veřejného mínění. A metro je nesmírně vzrušující prostředek, lidé, ať jsou ženatí, zasnoubení, či ve vztahu v něm na přeskáčku neustále flirtují, vyměňují si tajné pohledy, před kterými se sami sebe chytí při činu.

Je to vtipné takto lidi pozorovat….

Vzrušuje jí pocit představit si daného muže a ženu po sobě tajně pokukující, jakoby odhodili zábrany.

Má v tom skrytou fantasii už od dětství, ve které se přitom sama tam někde vzadu seberealizuje.

Jsou zde různé formy lidské variace, de-facto utajené krásy obráceného lidství. Například některé dívky jen občas zvednou oči od knížek známým směrem jejich objektu zájmu, jiné zcela nestydatě pozorují objekt a čekají až budou moci se zavrtět, vyšpulit rty, nebo předvést zamyšlenou osobu, která se do nich kousne.

Silvie sama nemá příliš často přímo svůj vlastní objekt zájmu, který by jí právě tak sedl, téměř nikdo nedohlédne skrze její stovky složených pohledů, protože nikdo takový nemá takovou vědomost o tom co dělá a proč, jako ona o druhých, není si vědom všech okolností, vždy každému z nich něco uniká, co Silvie tak nějak vycítí, pozná, není to to pro ní….