Až na Ahmeda, s tím se právě poprvé viděla úplně náhodou v metru.
On, atletické postavy, svým inteligentním vyšším pohledem si prohlížel všechny lidi kolem sebe, okamžitě řada žen se začala nervózně vrtět a hrát s ním známou sugestivní hru na pohledy, bylo vidět, že je svým pohledem dokáže opravdu zaujmout, nebo vzrušit, až jsou i z náhodného setkání smyslů zbavené, jen Silvie se mu vyhla.
To ale neměla dělat, nebo spíš, ještě že udělala, protože dnes ani nechce pomyslet, co by se stalo, kdyby to neudělala.
Akceptoval to, ale po chvíli po sobě pokoukli oba ve stejný okamžik, aby se oba přesvědčili, že to akceptují pro toho druhého a že ten druhý už se neotočí a nebylo pochyb, jak se střetly jejich pohledy, museli se usmát, protože věděli oba proč se otáčí, jsou stejně chytří, stejná vnímající skupina lidí, zkrátka bylo jasné, že by se měli vzájemně oslovit.
I dnes ví, že ženy Ahmeda svádí pohledem, no a co, naopak se jí líbil že to zkouší, ale on má jen jí, co by mu mohly dát?
Jenom vzrušení, možná sex bez zábran do vyčerpání, ale ne jejich vzájemnost, ne to co mají jen společně.
Možná by se nezlobila, kdyby se o tom někdy dozvěděla, možná by jí to lichotilo, že i přes to, že to zkusil, právě ona je nejlepší, no co.
Ale stejně trochu při té představě zkřivila ústa a otřepala se.
Musela se při této myšlence trochu nakřivo usmát, ale rychle se vzpamatovala, “vždyť jsem mezi lidmi”.
Konečně její stanice, taková ta okrajová sídlištní čtvrť, “jo, sem obyčejná holka ze sídliště a studuju politologii a co má být?
Takových jako jsem já je po celém světě a republice, nechci být ani namyšlená na to, že jsem se dostala na prestižní školu, ani nikoho odsuzovat, nebo se mstít za to, že jsem ze sídliště, jen bych si ráda jednou ponechala svou skromnost a důstojnost, naštěstí Ahmed je stejný jako já a tak si rozumíme”.
Rychle udělala vše co bylo doma nezbytné, převlékla se, vzala si ty slušivé přilnavé šaty, má ho přece ráda a chce v něm vzbudit vzrušivé napětí, před tím, než spolu po procházce stráví noc.
A spěchala zase na metro.
Vzala to s předstihem, kdyby byla zácpa, musí přeci ještě přestupovat na autobus, tak chce být na letišti včas.
Na letišti byla o chvíli dříve, tak se trochu porozhlédla a dívala se na to, co jí nejvíce zajímalo.
Jednak jí zaujali lidé bez domova volně se poflakující po letišti, jedni se jen prospat, nebo něco vyžebrat a jiní něco vyzískat na důvěřivých turistech.
“Je to taková zvláštní hra”, pomyslela si sedíc v zákrytu letištní haly na lavičce, jako zúčastněný pozorovatel, němý svědek něčeho, který sice tuto scenérii neovlivní, ale v čem se jí zdá nezbytná její asistence s výpovědní hodnotou: “jedni se separují do svých nóbl luxusních cestovních tříd, obklopují se blahobytem, vším tím leskem a tituly a s vyčítavým pocitem ochránců všech a všeho živého se děsí toho, když se jejich dítě napije vody z vodovodu..
Hlasité předčítání