Posadil se…
Nechápavě se zpět zahleděl ke kyvadlovým hodinám a sugestivně na ně koukajíc pravil….
“Michael se neotáčel, tak je neviděl a neviděl ani co dělají….”
Ahmed přimhouřil oči, předklonil se, otočil se na Silvii, ztišil hlas…
“Brali jeho lejna….”
Silvie se zpětně podívala také přimhouřeně…
Byl to mžik, ale neunikla tomu, že jí to překvapilo….
“Vážně? …” Prohodila nejdřív vzpamatovaně, přesto odevzdaně svému údivu… Vzpamatovala se a aby uklidnila svého druha, pokračovala s jemným nádechem ironie: “bizarní…”
“Neviděl jsem nic z toho, jak by byl na záchodě, nebo něco podobného, nebyl za tu dobu vůbec svlečený, nic z toho, jestli mě rozumíš, ale bylo jasné, že za ním zůstávají někde lejna, přitom sen nebyl sprostý a on se choval tak nějak vznešeně, můžu řici, že absolutně čistotně ….”
Ahmed nyní vypadal, že se už celkem vyrovnal, více se zklidnil, přeci to nejzvláštnější na tom všem má nyní již za sebou, může pokračovat a už z toho mu nic ve vzpomínkách nepřipadne tak divné, když se s tím smířil, vzpomněl na to a překročil tuto mez..
I Silvie vypadala klidněji, opět dostala jemně odpočinkový výraz, i když napětí z ní už nevymizelo…
Uklidnili se oba….
“Celý sen nebyl v jedné časové úrovni, umožňoval vidět něco dopředu i dozadu na jednom časovém horizontě. Brali ta lejna a dělali z nich své věnce, na která psali svá jména…
Ovšem ta jeho lejna byla voňavá, krásná a proměňovala se ve zlato a ty věnce byly pak z ryzího zlata a mnoho vážily, že je muselo nést hodně jejich poskoků a dávaly jim nějakým zvláštním způsobem, který nedokážu popsat, moc nade všemi těmi davy, které tam trpěly….”
“A on o tom nevěděl”? Zeptala se..
“Ne”…
“To dává logiku”, odvětila..
Posunul si brýle a pokračoval…
“Když se snažil dávat pít všem těm lidem, neotáčel se, proto oni zamazali těmi lejny jeho jméno, které bylo nadepsáno hebrejsky nade vším, co bylo v dohlednu a do toho zlata, ve které se to zamazávání proměňovalo, vytesávali různá jiná svá jména v různých dalších světových písmech….”
Podíval se na Silvii a pousmál se, hledal pochopení, pro nepochopení….
“Pak jsem se otočil a….”
Obrátil své oči k Silvii s více varovným výrazem….. “Spatřil jsi mě……” Odvětila Silvie……
“Ano…” Ucítila silné dejavu, a chvěla se….
Ani Ahmed nepředstíral vzrušení a napil se kávy….
“Víš Silvo, pokud jsme účastníky, nějaké paranormální skutečnosti, měli bychom to brát zodpovědně, nemyslím tím samozřejmě nechat na sebe veřejností ukazovat prstem, ale my bychom rozhodně měli to alespoň prozkoumat a zjistit co a jak…”
“Musíme být opatrní…” Odvětila…
Už to myslela vážně, ten prožitek byl příliš skutečný, zamrazilo jí, byla napružená, vážná…
“Posunul si lehce jemnou intelektuální nótou opět brýle, jako by vysvětloval něco žákům a pokračoval: “proč zrovna nám vyjevil velekněz nějakého starého a téměř zaniklého řádu v Betlémě svá tajemství a proč zrovna oba jsme současně z Prahy, která nemá o tajuplné řády dob dávno minulých nouzi…”
“Myslíš, že je tu odpověď?”
“Dávalo by to jinak logiku? Pokud dle mého vidění je Mesiáš nyní skutečně u bran Říma, kde jsem ho spatřil, pak to může být všude, protože podle Samaritánského velekněze žijeme prý nyní v paralelním Římském světě, a souvislost může mít i Praha, tedy všude, kde je občanská společnost, protože to jsme přejali z Říma…” “Ale Ahmede, Mesiáš? Tomu věříš, že existuje? Můžeme o tom spekulovat, ale ty mluvíš, jako by jsi byl přesvědčený….”
Hlasité předčítání