“Může, on tam byl tam také…. Se mnou……………..!”
Zvedl hlavu a dlouze se díval skrze její oči.
Bylo to přímo do nich, ale zároveň někam mimo, za ně, jakoby si něco vybavoval, někam se vracel, něco hledal…
Jakoby se díval na nějakého jejího vnitřního ducha.
“Když jsi se tenkrát od něj vrátila a já od Tebe slyšel jeho teorii poprvé, myslel jsem si několikrát, že to nedává souvislost, že je to nesmysl, že by minimálně nemohl samaritánský velekněz tvrdit, že žijeme v paralelních světech.
Něco takového neobhájí v bibli, možná by to obhájil Rabín, mají svou kabalu, samé taje, občas chasidé i opravdu čarují, ale někdo kdo zapovídá magické techniky, kdo je zakazuje, to mi nedávalo souvislost.
Ale postupně jsem na to vzpomínal čím dál častěji, vlastně by to byl fenomén, ale já si nyní uvědomil, že on vlastně na to kápl, kápl na to jak odpovědět všem církvím i moderní vědě.
On totiž tím, že tvrdí, že žijeme v paralelních světech, říká jen že existují.
Existovat mohou i dle jeho náboženství.
Tím, že uznává existenci jiných božstev, které ty paralelní světy sami stvořily, ještě v judaismu se ničemu neprotivuje, jinými slovy nehřeší, musel by jim přímo sloužit a zavrhnout vlastního boha.”
Užasle se uchechtla a byla si jista, že Ahmeda nepoznává a že si s ním bude muset dát práci… ”
Nechci tvrdit, že vím, že to tak je, jen, že to dává souvislost…. Chci tím říci, že…….” Odmlčel se….
“Chci tím říci, že vážně přemýšlím nad tím, že skutečně jsme……..”
Ahmed se jí hluboce podíval do očí.
V jeho temných očích si vždy odpočinula.
Už od malička věřila, že stín je zde od toho, aby si v něm světlo mohlo odpočinout a ona je bílá a on tmavý, paradoxně snad i ta správná symbolika.
Možná proto si chtěla v jeho očích vždy odpočinout a vždy tam nalezla útěchu.
Teď ale vedle ní byla i nezodpovězená otázka.
“Totiž, my samozřejmě jsme…”, pokýval hlavou, sklopil zrak, nervózně si pohrával s brýlemi, odhrnul z nich černý, věčně se toulající pramínek vlasů.
“Ale hlavně, já už přestávám věřit, že nejvyšší kněz má svou teorii, knězi nemívají teorie.”
“Chápu” odvětila, “já nemusela mluvit. “Když jsem byla u něj na návštěvě, znal všechny mé myšlenky, nebyla to moje schizofrenie, poslala bych tam jakéhokoliv psychologa.
Ale přesto, přesto, že má někdo nadání vědět co si myslíš, není jediný.” “Rozumíš?” “Věda to řeší, má jistá vysvětlení, která…”
“Třeba i ten, no náš profesor filosofie, ten má podobný dar, jsme sami, rozmlouváme, nemusím mluvit, odpovídá sám, ví co si myslím.”
“V takové intenzitě?”
“To úplně ne, ale, ale věřit tomu všemu?” “Ahmí, miláčku, nad tím musíme diskutovat, chce to čas….”
Dívala se na něj, jakoby se bála, aby si zase nehrabal nervózně ve vlasech, neházel si je do brýlí, asi tak, jako matka sleduje své dítě, které se neustále něčím projevuje, co matka nechce, ale zde se nejednalo o to, že by Silvii vadily tyto projevy, ona věděla, že o nich Ahmed neví, že je vždy zasněný, nebo je u nějakého vytržení.
Hlasité předčítání