Kapitola čtvrtá

U Velkého Otce

Ve druhé paralelní budoucnosti se odehrává příběh Velkého Otce, člověka, který po třetí světové válce začal být znám svou teorií o příčině nezdaru lidí.

Tvrdil, že dva kosterní pozůstatky přechodového článku opice a člověka -jeden starší a druhý o hodně mladší, jsou jasným důkazem o tom, že v evoluci je jedna vývojová etapa ta –evoluční a druhá vývojová úchylka, jakási chyba a že globální problémy lidstva a sociální patologie byly jejím důsledkem.

Rozdělil tak lidi na potomky prvního evolučního přechodu, toho zdravého, to je ten starší kosterní pozůstatek a druhého anti-evolučního přechodu, tedy něčeho, co za vývoj neoznačil.

Ty druhé označil predáty a ve své re-evoluci (Velká Vlastenecká Válka Proti Predátům), kterou pak vedl je vytlačili až na samý okraj galaxie, kam jim posléze přemístili i některé živočišné druhy, které pokládali za předky predátů.

V prostranné místnosti s velkým a těžkým dubovým stolem stojí vzpřímená postava. Sluneční paprsek dopadá na její vousy, které má až po pás. Stojí v celá v bílém rouchu zapnutém velkou ozdobnou přezkou na které je ve zlatě vyobrazen znak srdce a v něm dav šťastných lidí se svými dětmi hledících do budoucna.

Muž stojí před velikou knihovnou plnou tak obřích knih, že je musí snaha jednoho člověka s velkou námahou přenést na těžký stůl, aby v nich mohl vůbec listovat. Právě snažně vyndavá jednu z knih a pokládá jí těžce na stůl a obrací první část vazby a první stranu a jeho oči spočívají na začátku prvních písmen.

Jeho oči jsou zelené, čistým způsobem pronikavé a při pohledu na první řádky v této knize mu z oka ukápne slza.

Nese se jako překrásná perla přes vousy, kutálí se po nich až spadá pod stůl a jakoby ve věčně tiché pracovně “Velkého Otce” bylo slyšet její dopadnutí, jako by se skutečně perla dotkla mramorové podlahy a cinkla….

Hluboko ve svých zorničkách se mu odehrává po paměti příběh celého vývoje evoluce až do dnešního dne, tak jak se jej učil chápat a tak jak to učil celé lidstvo od té doby, co se stal nejvyšším státníkem všech lidí.

Promítá se mu buňka vzniklá v prvohorách a první vir, který jí chtěl napadnout, a pak také rozdělení dvou buněk na bio a živočišné buňky a jejich smyslná a smysluplná a logicky pochopitelná vazba, vzájemnost, symbióza a výměna, která má směr a budoucnost!

Ona symbióza, která je podle jeho teorie smyslem počátku života od jednoduchých jednobuněčných organizmů a vývojově pokračuje skrze mnohobuněčné organizmy přes všechny druhy tvorů a zvířat.