Kapitán zúžil očka jako liška a zakřenil se.
“Jakou” zeptal se Klárk, stále ještě s obavami v očích, které nemohly nic zastavit.
“Slyšel jste, že opozice se chová k dělníkům lépe?”
“Ano, ale za tyto fámy jsou tresty”, díval se přiražený k židli na kapitána stojícího nad sebou, jako na nějakou zbožštěnou bytost, jakoby to neodcitoval z paměti zákonů, ale jako by se se zbožnou úctou modlil ke svému chlebodárci a očima těkal do jeho modrého moře kolem černých a přemýšlivě výrazných panenek, zda to řekl správně a zda bude vyšší šarže tak jako tak představující autoritu spokojena s odpovědí.
“Znáte paluby třetí třídy na této lodi, nicméně od počátku našeho vyplutí nebylo jasné, komu “Pracovna Poljana” vlastně připadne.
Při posledním kontaktu s vesmírnými orgány už bylo jasné, že opozici, proto sem přidělili mě a část našeho opozičního personálu, kdyby ještě před hodinou konvent rozhodl jinak, na další zastávce by jste měli jiného kapitána i část posádky, to by jste ale možná ani nepoznali.”
A pokračoval…
“My se k dělníkům chováme jinak, proto půjdete a máte za úkol odvést je ze třetí paluby, důstojnická část má dostatek místností pro všechny i ze třetích i druhých palub. Klárk se užasle ohlédl.
Byl zaskočen a bylo toho trochu moc.
Octobriana se přidala: “je to tvůj první úkol Kal-Ele, nebo mám říct Supermane?”
Klárk se na ní zděšeně podíval, na čele mu vyrazily krůpěje ledového potu.
“Slečno, co tím myslíte”, bránil se.
“Ty víš..”
Dívala se čím dál upřeněji Klárkovi do očí a přitom si sundala šátek zakrývající její čelo a na něm se do místnosti rozzářila rudá hvězda, tak oslnivá, že oslnila všechno okolo magickou hypnotickou mocí a Klárk cestoval v minulosti, v čase, viděl sám sebe, svoje narození, první, druhé.
Nechápal to, začínal chápat..
Vidí sebe v rukou vousatého muže v hábytu s jasným nápisem “S”, pokládá ho do umělého kamene se zbudovaným zázemím a kámen odlétá z planety, která vzápětí vybuchuje.
Pak si ho všimnou manželé Kentovi, kteří se o něj starají do dospělého věku a dají mu jméno Klárk.
Vidí se jak postupně odhaluje své nadlidské schopnosti.
Nemusí se bát kulky, má zázračné oči, kterýma dokáže cokoli prohlédnout či zapálit, vzdálenosti mu také problém nedělají.
Vzpomenul si na všechno, vzpomenul si na sebe, na ní, na dálky i neskutečný čas..
Podíval se na Octobrianu “zase Ty?” “Proč se mi stále věěnuješ, proč mi to děláš? Co moje ZOO?”
“O vše se starám Kal-Ele, odletíme, máme úkol..”
“Ale proč nemůžu… Vždyť bych přeci mohl, ale nemůžu..”
Octobriana ukázala na jeho zlatý prsten “tohle, prostě nemůžeš, zlatý kryptonit to nedovolí, svou mocí mé rudé hvězdy na mém čele ho dokáži omezit, ale vzdálíš li se ode mě, zase vše zapomeneš..
Brzy ti ho sundám, jen musím vymyslet jak, ale teď si ještě vyzkoušej jaké to je dělat věci sám, vlastními silami, jak se cítí lidé v systému, který jsi od začátku chránil, kam to až došlo, kam si až došel ty Kal-Ele, kam si dospěl s tou vší ochranou kapitalistické Ameriky, země svobody pro jedny, aby mohli zotročovat druhé”.. Ozval se kapitán: “dojemné, ale to mě osobně nezajímá, jste tu jako soudce přidělený pod opozici.
Počkejte zde na židli, každou chvíli musí přijít Vaše nové dokumenty a oprávnění, dejte si zatím ještě trochu čaje, pokud Vám chutná a uklidněte se.
“Klárk zřetelně vypadal celý nesvůj, nervózně se klepal, jakoby měl zimnici, neměl zrovna rád systém, ve kterém žil, ale nyní cítil nejistotu, i přes vytvořené podvojné myšlení o straně a vládě si nevypracoval dostatečnou samostatnost svého myšlení nezávislého na vládní propagandě, nyní to měl zkusit jako Kal-El s tím vším, co mu Octobriana odhalila?
Strach se mu zatínal až pod nehty, vyztužil snad každý jeho chlup, pod černými vlasy se objevily krůpěje potu… Rozhlížel se nervózně kolem místnosti, zadíval se na hodiny s kyvadlem, “tik, tak, tik tak”, vzhlížel k nim, jako ke spáse, “tik, tak, tik, tak”, naplňovalo ho to částečným pocitem úlevy…..
Nápad – ★★★★☆
Autor se pouští do neuvěřitelně ambiciózního propletence sci-fi dystopie, filozofických úvah, náboženské mystiky a dokonce i superhrdinského mýtu. Propojení paralelních světů, od vesmírného parníku přes současnou Prahu až po utopii Velkého Otce, je velmi originální a ukazuje obrovskou fantazii. Zápletka je sice místy dost spletitá a překombinovaná, ale nosná myšlenka o hledání pravdy a podstaty lidství v různých realitách má velký potenciál.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže místy velmi dobře vtáhnout do děje, obzvláště v komornějších scénách, jako je noční procházka Prahou nebo tísnivé ticho zastaveného vesmírného parníku. Emoce postav a nálada jednotlivých světů jsou hmatatelné, ale atmosféru bohužel často sráží příliš dlouhé a popisné filozofické monology, které čtenáře vytrhávají z prožitku. Pokud autor nechá scény více dýchat a omezí vysvětlování, bude pohlcení příběhem mnohem silnější.
Provedení – ★★☆☆☆
Zde je největší prostor ke zlepšení, protože stylizace a velmi dlouhá, složitá souvětí občas brzdí plynulost a čtivost textu. Dialogy často působí spíše jako přednášky než přirozená mluva, což zpomaluje tempo, a text by si zasloužil výrazné proškrtání a dynamičtější strukturu. V ukázce se nachází dost pravopisných chyb, překlepů a problémů s interpunkcí (např. nadužívání tří teček), ale to lze snadno vyřešit pečlivou korekturou, důležitější je nyní zapracovat na přirozenějším toku vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi odvážnou a myšlenkově bohatou ukázku, která se nebojí míchat žánry a klást hluboké filozofické otázky. Autor má nesporný vypravěčský talent a obrovskou představivost, ale text momentálně trpí přílišnou roztříštěností a těžkopádnou formou. S pečlivou redakční prací, zjednodušením stavby vět a polidštěním dialogů z toho může vzniknout naprosto unikátní a fascinující román. Rozhodně v psaní pokračujte, máte co říct!