Kapitola šestá
Kdo jsi Klárku?
Octobriana stála v kabině kapitána a otočila se na Klárka “Celý tento systém zjevně nechápeš”. Usmála se soucitně..
Klárk byl z tak krásné ženy v rozpacích.
“Proto Tě také vybrali pro opozici, vládní strana nemá zájem o přemýšlivé soudce, lépe se jim pracuje s plně oddanými a jak vidí zamyšlenou tvář, pošlou jí k našim. Vím na co myslíš, že bychom tak museli velmi posilovat, ale tomu by jsi nevěřil, ono totiž lépe a efektivněji se dělá milion nepřemýšlivých soudců, kde zbude jeden přemýšlivý, to opozici podle vládních předpokladů stačí a vláda nemá o to minimum přemýšlivých zájem, anebo je zlikviduje sama”.
“Uf”… Vydechl Klárk, nečekal takový popis celé funkce vesmírné vlády, nebo ani ne popis, vlastně objektivní kritiku o jaké se ani v celé nejhlubší a nejtajnější hloubce své duše neodvažoval přemýšlet a o to méně od ztělesněné erotiky a pokud ano, tak jen velmi tajně a to téměř i sám před sebou, neskrýval tak ve své tváři opravdový údiv.
“Takže oni se mě vlastně zbavili.”
“Na druhou stranu, to neber jen tak, pomysli na to, že máš předpoklady, my v opozici máme ještě možnosti, jaké už vládní strana zakázala, nezatracujeme myšlenku v inteligenci pohybu ve vesmíru, samotné inteligenci všeho co se děje za naší fantazií, představivostí a matematickými počty.
Naznačuji Ti tím, že pokud se Tě někdo zbavil, pro jiné jsi vybrán, nebo možná i vyvolen.”
Kapitán poslouchal co Octobriana sděluje překvapenému Klárkovi, usmál se vstřícným vřelým gestem a vytáhl ze zásuvky svého stolu dlouhou dřevěnou dýmku s elektrodýmem, přitom všem ani na okamžik nespustil z Klárka své oči a pomalým labužnickým pohybem znalce si jí zvedl k nosu. Ovoněl nejprve násadu z červeného dřeva a pak přivoněl k náplni. Usmál se a strčil si jí do úst a dvakrát zabafal a znalecky pokýval hlavou.
“Smysl lidstva spočívá v existenci”, promluvil, “nemusíte se bát.. Nic nečiníme samoúčelně, nic se ani samoúčelně ve vesmíru neděje.
Neděje se zbytečně nic z věcí, které děláváme se zřetelem na hlavní cíl, jiné z nutnosti, některé vzhledem k okolnostem, jiné z ohledu k lidem a zase jiné ze životní zásady.
I když Vás dosud řídila vláda a neměl jste nikdy svobodnou vůli, nedělal jste v důsledku žádnou z těchto věcí z její vůle, ale vše je Vaše osobní rezistence.”
Přísně se mu podíval do očí, aby neuhýbal, aby bylo jasné, že s ním popravdě mluví, že vše ví.
“Vláda se k Vám chovala, jako kdysi Římský císař Vespasian k Helvetitovi.
Vzkázal mu, ať nechodí do senátu, ten mu řekl “je ve Tvé moci nedovolit mi, abych byl senátorem, ale pokud jím jsem, je mojí povinností tam chodit.”
Císař mu na to řekl “přijď tedy, ale mlč”, Helvetitus mu odpověděl “neptej se mě na můj názor a já budu mlčet”, potom mu odvětil, že ho klidně může usmrtit, ale jeho názor neumlčí.
Tak stejně Vy, jste soudce a může Vás a Váš názor někdo umlčet, zastaví Vás snad smrt?
Nemáte co ztratit, tak hlavu vzhůru, bude se Vám u nás líbit.”
Octobrinana se na Klárka zvídavě podívá: “odevzdej kapitánovi svoje doklady, víš že v mezihvězdném prostoru přebírá nejvyšší zákon kapitán lodi, dle aktuální směrnice jsi nyní ve službách opozice.
Volební průkaz ti ale svévolně sám měnit nemůže, ty sám, dle zákonů v opozicí ovládaných částech se máš právo rozhodnout koho budeš volit.”
Z Octobrianinyho tykání měl Klárk pocit, jakoby ho dobře znala, mluvila na něj ani ne tak s neskrývaným přehlížením oficiálních etických norem, nebo opovrženě a s nadhledem, ale vždy se mu přitom dívala do očí, velice hluboce, velice přátelsky, jakoby se dávno znali, jakoby už někde, někdy….
Mrazilo ho z toho, ale zároveň nechtěl, aby s tím kdykoliv přestávala..
Znal ji, ale nedokázal si to vysvětlit.
Klárk se na ní přesto zděšeně podíval, byl to takový ten výraz, jako když dáte otroku svobodu, jenže on už se bojí, že bez otrokáře neumí přežít a chce se dobrovolně vrátit zpět.
“Já si mohu vybrat?” zeptal se ještě zděšeněji, než prozrazoval jeho pohled.
Kapitán se do toho vložil: “ne, to není správně řečeno, Vy si musíte vybrat, nicméně počkáme, Vy se rozhodnete až potom, nejprve Vás pošlu udělat nyní jednu důležitou věc… Myslím, že na vše pak rychle změníte názor.”
Nápad – ★★★★☆
Autor se pouští do neuvěřitelně ambiciózního propletence sci-fi dystopie, filozofických úvah, náboženské mystiky a dokonce i superhrdinského mýtu. Propojení paralelních světů, od vesmírného parníku přes současnou Prahu až po utopii Velkého Otce, je velmi originální a ukazuje obrovskou fantazii. Zápletka je sice místy dost spletitá a překombinovaná, ale nosná myšlenka o hledání pravdy a podstaty lidství v různých realitách má velký potenciál.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže místy velmi dobře vtáhnout do děje, obzvláště v komornějších scénách, jako je noční procházka Prahou nebo tísnivé ticho zastaveného vesmírného parníku. Emoce postav a nálada jednotlivých světů jsou hmatatelné, ale atmosféru bohužel často sráží příliš dlouhé a popisné filozofické monology, které čtenáře vytrhávají z prožitku. Pokud autor nechá scény více dýchat a omezí vysvětlování, bude pohlcení příběhem mnohem silnější.
Provedení – ★★☆☆☆
Zde je největší prostor ke zlepšení, protože stylizace a velmi dlouhá, složitá souvětí občas brzdí plynulost a čtivost textu. Dialogy často působí spíše jako přednášky než přirozená mluva, což zpomaluje tempo, a text by si zasloužil výrazné proškrtání a dynamičtější strukturu. V ukázce se nachází dost pravopisných chyb, překlepů a problémů s interpunkcí (např. nadužívání tří teček), ale to lze snadno vyřešit pečlivou korekturou, důležitější je nyní zapracovat na přirozenějším toku vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi odvážnou a myšlenkově bohatou ukázku, která se nebojí míchat žánry a klást hluboké filozofické otázky. Autor má nesporný vypravěčský talent a obrovskou představivost, ale text momentálně trpí přílišnou roztříštěností a těžkopádnou formou. S pečlivou redakční prací, zjednodušením stavby vět a polidštěním dialogů z toho může vzniknout naprosto unikátní a fascinující román. Rozhodně v psaní pokračujte, máte co říct!