Stála v temné zahradě, všude byly rostliny, ale jakési temné, tiché, zasmušilé, nebylo zde slunce, jen slabé světlo, které všude vytvářelo zvláštní stíny.
Měla před sebou dveře, otevřela je, vešla do nich.
Viděla třídu plnou žáků, seděli temně, tiše, bez rýpání, výskání, bez jiskření v očích z nově nabývaných vědomostí, seděli jako stínoví žáci.
Poslouchali výklad opeřeného černého člověka, který seděl nad nimi úplně nahoře, na jakémsi bydle, někde ve větvoví obrovského stromu, který byl uprostřed učebny… Mluvil: “V temné hlubině, kterou každý v sobě nosí se cosi probudilo a začalo nabírat sílu. Nikdo netušil, kam až se zvedne a co všechno zničí.
Je ráno, před zrádným experimentem, který zrodil nového anděla, nového boha.
Každé povstání má ale svá rizika a simulace se opatřuje manipulací.
Diktatura láká lidský druh, pokouší ho disciplínou, konformitou, podřízením autoritě. Uniformita, bílé košile, hnědé košile, stejnokroje -mažou individuální i sociální rozdíly a vytváří diktátorské frakce.
Ty tak vzápětí začínají žít vlastním životem a rozlévají se mnohem dál, než chtějí jejich původní zakladatelé.
Kdo se postaví do cesty, toho smete.
Místo toho teď před naším vůdcem pochodují celé šiky nadaných, militantně oddaných konformistů.
Přijali hru, protože je to bavilo a stali se jejími oběťmi, protože ji vzali vážně. Disciplinovaná jednota vyráží simulačně tím, čím schází a kdo není s ní, je proti ní… Ona je pravdou i lží, ona je matkou i otcem, zemí i nebem.
Tak jednoduché, deformované, neodvolatelné.
Představení pro všechny, kteří si potřebují ujasnit, jak spolu souvisejí moc, poslušnost a disciplína, jak více moci často znamená méně a jak je důležité vědět, proč ji potřebujeme.”
Silvie se dívala na tu scenérii a před očima pochodovali celé šiky v různých dobách.
Od Říma, přes Hitlerovo Německo, Stalinovo SSSR, až do v kravatách oblečených úředníků na pozadí hladomory zmítaných třetí světů, kteří zřejmě tvoří podobnou konformní sortu i v dnešní době.
Poodešla, rozhodla se potichu vytratit zpět dveřmi, kterými přišla tak, aby nikdo o ní nevěděl.
Přistoupila k nim, pootevřela je a nakoukla tam, kde předtím byla zahrada.
Ze škvíru dveří na ní vykoukla černá hlava, hlava toho, kdo před malou chvíli mluvil na stromě.
Jen tiše stál a jeho oči prozrazovali, že ji pozoruje dlouho, ještě déle, nežli trval tento okamžik.
Silvii to vystrašilo, zaječela, vykřikla do něma..
Probudila se.
Samaritánský velekněz stál nad ní a díval se jí do očí snad stejným způsobem, jen jiným, uklidňujícím, navracejícím sílu, jakoby to věděl, jak ráda ho viděla.
Řekl jí vše, kde byla a co viděla, věděl to podrobně.
Bylo to něco, na co jen tak nemohla znát vysvětlení.
Řekl jí, že si to musí přebrat sama.
Nyní od Ahmeda poslouchá další záhadu.
Nevěřícně se na něj otočila, pravila: “jak nám tedy může jednoduše říci, že už jsme tam byli? Kde to má oporu ve starém zákoně, který je pro ně určující, kde je to výslovně uvedeno, jak to může hlásat?”
Silvie ví o co jí jde, je politoložka, předmětem jejího zájmu je pouze studie starých náboženských společností, ne k vlastní inkarnaci, ale jako historická cesta transformace přímého vlivu náboženských kultur až do podoby soudobé politiky a nejlépe by to nakonec i přes nevysvětlitelné záhady přivedla do konečného stádia, bez překvapení, čistě ateisticky.
Hlasité předčítání