Kapitola pátá

Setkání

Ahmed přiletěl včas, objevil se před ní takový jaký je -urostlý, se silným pohledem. Jeho tmavé vlasy mu vždy padaly do úzkých kulatých brejliček, ano takových těch intelektuálních drátků, co se jim říká lenonovky.

Potkali se, políbili a Silvie se moc těšila, že půjdou k němu domů..

Ahmed má v Praze pronajatý byt, bývají oba u něj, platí ho spolu, u Silvie rodičů by neměli soukromí.

Když si dal věci z letiště domů, osprchoval se a šli se Silvií ven.

Procházeli se ještě stále celkem teplou pražskou nocí po náplavce, držíce se za ruce, tiše se šourali nočními uličkami.

Povídali si o tom, co tam viděl, jak se to změnilo, koho navštívil.

I Silvie byla v Palestině, dokonce zná přímo místo, kde se Ahmed narodil, také byla s ním v Izraeli, kde bydlí jeho další příbuzní.

To je zvláštní místo, je to město Betlém.

Jednou tam navštívila podivnou komunitu zvláštních židů, takových, kterých je na světě jen několik stovek.

Zajímala se o ně jako politoložka, je to totiž zcela zvláštní a výjimečné etnikum, kterému hrozí, že úplně zanikne.

Nemají rabíny, jako ostatní rabínští židé, takzvaní rabanité, tito rabanité jsou ti klasičtí nejznámější židé, které můžeme vidět všude.

Tato malá skupinka se vlastně odlišují úplně vším, dokonce nosí turbany a říkají si Samaritáni a jejich hebrejština se odlišuje od té, kterou můžeme vidět utoho známého rabínského judaismu tím, že je to údajně, dle samotných Samaritánů ta původní. Nikdo to zatím nemůže potvrdit, ani vyvrátit, jen jisté je, že je to starší forma.

Jejich duchovní se jmenují Kohéni a je to vlastně příjmení, které už samo o sobě zaručuje dědičnost kněžství, a ten největší Kohén se jmenuje Kohén Gadol.

V každém druhu judaismu toto příjmení je údajně zárukou přímého potomstva bájného bratra Mojžíše, kněze Aharona.

Právě u toho byla na návštěvě, zvláštní člověk, ovšem ještě zvláštnější bylo to o čem mluvil.

Na první pohled se jí zdálo, že tato komunikace bude jednoduchá, asi jako, když přijdete k nějakému domorodému kmeni, mají o Vás zájem, ale silně zachovávají tradici, ctí předky a je pro ně důležité více duchovno, než materiálno.

Stařec sedící v tureckém sedu na polštáři, na hlavě turban, na sobě jednodílný šat, dívající se prozíravýma všudypřítomnýma očima ji ozařoval svou hloubkou a smysluplností.

Vlastně v tu chvíli zapomněla zda vůbec mu chce pokládat ty samé otázky, které mu pokládají všichni kdo za ním chodí, vlastně už při tom pohledu úplně zapomněla na to co jí jako budoucí vědkyni humanitních věd o málo známém a skoro vyhynulém etniku vůbec zajímá.

Na to, co se o něm dozvěděla jí překvapila plynulá angličtina, byla ráda, Hebrejsky, nebo Arabsky umí málo…

“Vím proč jsi přišla, posaď se”, vyzval jí.

Zalekla se, přestože si říkala v duchu, že přeci není možné, aby ten stařec věděl proč přišla, byla tedy zvědavá čím jí překvapí, přesto věděla, že u různých duchovních je to na uvítanou dobrá taktika, která se spíše skládá z odhadu, než skutečně z toho, že by měl vědět co si sama myslí.

“Tvůj svět není takový, jaký si ho představuješ, že je…” Začal..

“Tvá planeta neexistuje, nebo existuje jen v jedné malé rovině, v jednom chápání..” “Kosterní pozůstatky lidoopů, to vše je jen iluze, žijete jen v paralelní skutečnosti, do které jste se přemístili sami a vlastní vinou..”

“A kterých je mimo této kolem ní ještě velmi mnoho…”