„Jirka? Ale to je moc hezký jméno. Znala jsem jednoho Jirku, jezdil na lokomotivě, byl to takovej romantik, nejraděj brázdil tratě sázavský divočiny, haha, a ohromně inteligentní, s ním mluvit byla jedna báseň, já jsem totiž taky vod železnice, jestli jsi to ještě nepochopil, haha, a ohromně miluju cestování, člověk tak pozná spoustu zajímavejch lidí. To jsem zrovna včera na ubytovně, teda abys rozuměl, já nejsem zdejší, ale mám sem každou chvíli cestu, zrovna tak jako třeba do Olomóca nebo do Budějic, haha, nedokázala bych dřepět na prdeli pořád na jednom místě, pro mě barák a auto nedělá úroveň člověka, ale jde o poznání, chápeš? Já jsem dneska v Praze, zejtra v Košicích a všude se něčemu přiučím, od každýho člověka si něco dobrýho vezmu, ale co ti mám povídat, tak včera na ubytovně jsem zrovna poznala jednoho…“
Jiří se cítil přemožen a sotva stačil vnímat záplavu slov, která ho zatlačila do kouta. Byl to kolosální útok na jeho bezbrannou shovívavost, zásah do středu intelektuální nezúčastněnosti. Nemohl se smířit s vědomím, že by měl být on tím objektem cizí manipulace za účelem ukojení libovolných potřeb, které nejsou momentálně jeho potřebami. Uvědomil si, jak je nedůstojné být třeba jen považován za budoucí nástroj rozkoše bez toho, aby byl otázán, po čem touží on sám. Přesto nebo snad právě proto neodmítl pozvání do Mariina skromného příbytku pod záminkou nebývalého duchovního porozumění a touhy po přátelském rozhovoru u vychlazené láhve sektu. Hodlal přitom trvat na explicitně vysloveném smyslu takové návštěvy, aniž si uvědomil, do jaké míry triviální lež předznačuje neschopnost člověka smířit se s nepokrytou pravdou.
„…Dostal jsi strach?“
„Já? A z čeho?“
Mariina výzva k následování ho vytrhla ze zamyšlení. Vyprovodil ji ven z kavárny a pokračoval s ní dál spletitými cestami tramvajových linek, o kterých neměl dosud ani ponětí.
Celou cestu přemýšlel o smyslu svého dadaistického putování kamsi na zapomenutý konec města a celou cestu mu stále výrazněji vyvstávaly před očima řádky úvahy, kterou hodlal později sepsat do krátké eseje a jejíž význam mu připadal po hříchu přiléhavý a zároveň absurdní podle toho, jak špatnou roli hodlal v nejbližších chvílích sehrát. Výsledná esej mohla znít přibližně takto:
Hlasité předčítání