Lepší osud koťat zmizel jako mraky na nebi hned po dvou hodinách. Jedni měli plno, druzí měli plno, ale zajímali se, jak na tom jsou, načež ti třetí, světe div se, měli plno úplně nejvíc. Našel jsem navíc na netu, že červen je skvělý měsíc na to, aby se nevykastrované kočky na ulicích pářily jako v Sodomě, což mi moc nepomohlo, ale alespoň jsem si mohl udělat obrázek.
Zašel jsem do supermarketu, ukázal ženské v oddělení pro zvířata fotku těch tří zoufalců, a zeptal se, co žerou. Zhodnotila, že mají tak osm až deset týdnů, takže sežerou maso, ale granule by rozhodně ještě nedávala. Možná i mlíko pro kočky. Nikoliv ten kraví shit, co jsem měl v košíku, protože se z toho tak leda poserou.
S kočičími konzervami, které by naplnily žaludky půlce čety, jsem vyrazil zpět. Koťata se mezitím stihla vysrat do dvou rohů chaty, vychcat do zbylých, mňoukat o život, vychlastat všechnu vodu. Ale Bůh se vrátil zpátky, aby donesl svým ovečkám jídlo s nadějí. Jednu celou konzervu ve trojko sežraly doslova za pár minut. Upřímně, bylo docela uspokojující je sledovat. Po dlouhé době se mi v hlavě nedělo vůbec nic. Jestli se cítíte přetíženi, zkuste pozorovat kočku, jak se láduje. Zaručeně to funguje.
Dočetl jsem se pak, že jejich matka může někde lovit. A jelikož jsem neměl lautr nic na práci, rozhodl jsem se na chatě přenocovat. Ani na kameře před chatou, nikde nic. Žádný náznak matky lačnící po svých potomcích. Ani jsem si ráno nechtěl představovat, co s ní asi tak může být. A to jsem fakt hlídkoval až do noci.
Měl jsem mezitím už slušnou zásobu informací, abych věděl, co s nimi. Respektive co s nimi, aby mi neposraly byt, nechcíply a žily. Správně, na druhý den jsem si je dotáhnul domů. A samozřejmě sraly všude jinde než do toho písku. Když jsem je viděl tlačit, nesl jsem je jako spadlý knedlík na podlahu až na to správné místo. Ta nejotrlejší z nich to pak hecla do písku. Já věděl, že tuhle malou válku mám vyhranou.
Ale malá válka se vyhraje snadno, jenomže velký boj měl teprve přijít. Nebo spíš naopak. Přepisovat to nebudu, jsem rád, že na to vůbec vidím, upřímně…
Vyfotil jsem je všechny tři po kupě a dal příspěvek na Facebook. Do skupiny fóra pro celé město. Napsal jsem tam pár informací s prosbou, jestli mi někdo nemůže pomoct. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych si je nechal. Jsem alergický celý život. Už jen tyhle tři malé bytůstky dráždily mé plíce jako kubánský doutník.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka začíná jako poměrně všední historka o záchraně koťat, ale brzy se velmi originálně zvrhne v mrazivou a absurdní satiru na toxicitu sociálních sítí. Kontrast mezi dobrým skutkem a lynčujícím davem z internetu je skvělým nosným motivem, který čtenáře opravdu překvapí. Závěrečná pointa, kdy zachráněná zvířata zachrání svého zachránce, příběh krásně a ironicky uzavírá.
Atmosféra – ★★★★☆
Výborně pracuješ s gradací nálady – od idylického klidu na chatě přes rostoucí frustraci z byrokracie až po čisté absurdní peklo v bytě. Komentáře z Facebooku působí až děsivě autenticky a skvěle vtahují do děje, protože v nich čtenář poznává dnešní realitu internetu. Samotná scéna napadení je možná až příliš náhlá a groteskní, ale emoce bezmoci a nespravedlnosti z ní sálají na výbornou.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a vnitřní monology hlavního hrdiny jsou plné trefného, černého humoru. Stylistika je přirozená a dobře odpovídá povaze vypravěče, což usnadňuje plynulé čtení. Objevují se zde však zbytečné pravopisné a interpunkční chyby (např. nesmyslná čárka ve spojení „bolestí, přišel“ nebo „ode mně“ místo „ode mě“), na které by bylo dobré si při korektuře dát pozor, i když celkový dojem z příběhu to naštěstí nekazí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi poutavý a nečekaně temný příběh, který šikovně balancuje na hraně černé komedie a společenské satiry. Máš zjevný talent pro budování napětí a nebojíš se jít do extrémů, což dělá tvé psaní zapamatovatelným. Pokud zapracuješ na pečlivější textové korektuře, tvé povídky budou působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!