Civěl jsem na všechny strany. Ale jako by se to všechno odehrávalo v mé hlavě. Malé kotě stálo u otevřených dveří do chaty. Vzal jsem jej a vrátil do bedýnky. Chatu zavřel a pátral po jeho sourozencích.
Vyšel jsem na cestu. Obhlížel příkopy. Nejsem úplně naivní. Moc dobře vím, že jsou lidé hajzlové. Koťat se dokážou takhle zbavit. Ve škarpách ale nic. Připadal jsem si jako kretén, když jsem opakoval čičííí, kudy jsem šel míjejíc pejskařky na procházkách.
Nahlédl jsem k sousedovi do zahrady. Dobře, že tam nebyl. Nebo spíš vlastně škoda. Tak nebo onak, dvě malé černé kuličky seděly uprostřed chodníku vedoucího k jeho chatě. Uvažoval jsem, jestli soused nemá kočku. Znám ho už přes pět let. Moc dobře vím, že nic takového u něj nehrozí. Ne, že by neměl rád zvířata, ale tohle by byl na jeho poměry až příliš extravagantní výstřelek.
Ta samá situace s plotem jako před půlhodinou. Až na to, že se ke mně to první rozuteklo. Ani jsem nestačil něco slíbit, už vymýšlelo, jak podlézt plot. Nejspíš jsem měl na čele nápis: Zachránil jsem vaši ségru nebo bratra a teď jdu zachránit vás. Nebojte se, nechystám se vás sežrat.
Druhé to první následovalo. Chvilku to trvalo, než vymyslelo, jak podlézt plot, ale nakonec jsem kráčel s dvěma koťaty v dlaních, a s myšlenkami, že co s nimi vlastně kurva mám dělat? Donesl jsem je do bedýnky a udělal další božskou pózu. Tentokrát Bohovi docházelo, že neví co dál. Super, ty hrdino, pochytal jsi tři koťata. Jedno z nich je celé černé, další dvě mají hnědé proužky, všechny tři strach v očích.
Zkusil jsem zavolat na městskou policii. Někde jsem četl, že by mi s tím měli pomoct.
„Dobrý den, jmenuju se pan Bezstarosti, a odchytil jsem tři malá koťata. Vypadá to, že je tu někdo odhodil, protože co vím, nikde tady kočka jaktěživ nebyla. Jsem na chatě v zahrádkářské oblasti. Umíte mi nějak pomoct? Teda jim. Jim pomoct.“
„Dobrý den, to bohužel nemůžeme sloužit. Máme útulek jen pro psy.“
„Aha. Dobře. A alespoň mě nějak nasměrovat? Nebo tak něco?“
„Zkuste internet.“
„Dobrá. Díky moc.“
„Za málo. Na shledanou.“
Zasraní měšťáci, pomyslel jsem si. Jejich PR a realita se neshodovaly, jako PR premiéra a státní rozpočet. Šlo se zkusit internet. Našel jsem tři azyly pro kočky. Super, říkám si, tohle jsou lidi na to určení. Chvála jim, klid na mou duši. Už jsem si představoval, jak nasedám do auta se třemi koťaty a vezu je vstříc lepšímu osudu.
Nápad – ★★★★☆
Zápletka začíná jako poměrně všední historka o záchraně koťat, ale brzy se velmi originálně zvrhne v mrazivou a absurdní satiru na toxicitu sociálních sítí. Kontrast mezi dobrým skutkem a lynčujícím davem z internetu je skvělým nosným motivem, který čtenáře opravdu překvapí. Závěrečná pointa, kdy zachráněná zvířata zachrání svého zachránce, příběh krásně a ironicky uzavírá.
Atmosféra – ★★★★☆
Výborně pracuješ s gradací nálady – od idylického klidu na chatě přes rostoucí frustraci z byrokracie až po čisté absurdní peklo v bytě. Komentáře z Facebooku působí až děsivě autenticky a skvěle vtahují do děje, protože v nich čtenář poznává dnešní realitu internetu. Samotná scéna napadení je možná až příliš náhlá a groteskní, ale emoce bezmoci a nespravedlnosti z ní sálají na výbornou.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a vnitřní monology hlavního hrdiny jsou plné trefného, černého humoru. Stylistika je přirozená a dobře odpovídá povaze vypravěče, což usnadňuje plynulé čtení. Objevují se zde však zbytečné pravopisné a interpunkční chyby (např. nesmyslná čárka ve spojení „bolestí, přišel“ nebo „ode mně“ místo „ode mě“), na které by bylo dobré si při korektuře dát pozor, i když celkový dojem z příběhu to naštěstí nekazí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi poutavý a nečekaně temný příběh, který šikovně balancuje na hraně černé komedie a společenské satiry. Máš zjevný talent pro budování napětí a nebojíš se jít do extrémů, což dělá tvé psaní zapamatovatelným. Pokud zapracuješ na pečlivější textové korektuře, tvé povídky budou působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!