Ta první se objevila v tújích souseda. Rovnou za mým plotem. Nahlédl jsem, jestli nejsou doma, ale nikdo nikde. Přidřepl jsem si k tomu malému tvoru a nahnul hlavu. Přísahal bych, že to to zvíře po mně zopakovalo.
Je zvláštní, jak se dá strach vyčíst i z němých tváří. Vepisuje se do očí, nechává po sobě šrámy. Nedá se umýt. Ani zastínit úsměvem. Tohle černé kotě s hnědým proužkem přes obličej bylo přímo ztělesněním vyděšenosti. Prostrčil jsem plotem dva prsty a zmohl se na jediné, co mě napadlo: Čičiii. Kotě udělalo krok dozadu. Hm. Takže na čiči tě nenalákám, pomyslel jsem si. Místo dvou prstů jsem pod plotem prostrčil ruku dlaní vzhůru. Zašeptal jsem svůdným barytonem fejeton o roztomilosti. Očividně to zapůsobilo. Vylezla z tújí a přiblížila se.
„Hele holka, nemusíš se bát. Když se mi podíváš do očí, uvidíš, že jsme na tom stejně. Kdepak asi máš matku?“
Kotě mi na to neřeklo nic. Zježil se ocas.
„No, pojď ke mně, já ti nic neudělám. Vypadáš hladově.“
Plotem prošlo jakoby nic. Bylo tak malé, že se vlezlo do čtverce v pletivu. Vůbec nic nevážilo. Pozvedl jsem jej přímo před svůj obličej, a zakoukal se do nažloutlých očí. Sotva slyšitelně mňouklo. Přitiskl jsem si ho k hrudi a odkráčel do sklepa. V jedné ruce kotě, v druhé jsem se přehraboval v krámech. Snažil se u toho nedělat rámus. Pneumatika padla na propanbutanovou láhev, která se převrátila za doprovodu železného výkřiku. Drápky toho tvora se mi zasekly do hrudi.
„Au! Do prdele práce s lahví!“
A kotě dlouze mňouklo – bral jsem to jako souhlas.
Našel jsem přepravku a pár čistých hader. Položil jsem do nového pelíšku to ztělesnění roztomilosti, postavil se nad něj a hluboce si přihnul piva. Připadal jsem si jako nějaký Bůh nebo tak něco. Teď tvůj život držím ve svých rukou. To koukáš, co? uvažoval jsem. A kotě sedělo, zíralo mi do očí, a ani se nepohnulo. Položil jsem k němu misku s vodou a uslyšel další.
Naprostá jistota, že jsou dvě. Z druhého konce zahrady ke mně doléhal zvuk hrajících si dětí a dvou čoklů, co kolem nich skákali jako. Co jako? No jako debilové. Ale všechna čest psům. Z prvního konce zahrady ale doléhalo něco jiného. Plačící zvuk, který by jednoho dokázal trýznit v těch nejstrašnějších nočních můrách, po kterých se probouzí smáčený potem, a nepoznává své vlastní ruce. No dobrá, to jsem možná trochu přehnal.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka začíná jako poměrně všední historka o záchraně koťat, ale brzy se velmi originálně zvrhne v mrazivou a absurdní satiru na toxicitu sociálních sítí. Kontrast mezi dobrým skutkem a lynčujícím davem z internetu je skvělým nosným motivem, který čtenáře opravdu překvapí. Závěrečná pointa, kdy zachráněná zvířata zachrání svého zachránce, příběh krásně a ironicky uzavírá.
Atmosféra – ★★★★☆
Výborně pracuješ s gradací nálady – od idylického klidu na chatě přes rostoucí frustraci z byrokracie až po čisté absurdní peklo v bytě. Komentáře z Facebooku působí až děsivě autenticky a skvěle vtahují do děje, protože v nich čtenář poznává dnešní realitu internetu. Samotná scéna napadení je možná až příliš náhlá a groteskní, ale emoce bezmoci a nespravedlnosti z ní sálají na výbornou.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a vnitřní monology hlavního hrdiny jsou plné trefného, černého humoru. Stylistika je přirozená a dobře odpovídá povaze vypravěče, což usnadňuje plynulé čtení. Objevují se zde však zbytečné pravopisné a interpunkční chyby (např. nesmyslná čárka ve spojení „bolestí, přišel“ nebo „ode mně“ místo „ode mě“), na které by bylo dobré si při korektuře dát pozor, i když celkový dojem z příběhu to naštěstí nekazí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi poutavý a nečekaně temný příběh, který šikovně balancuje na hraně černé komedie a společenské satiry. Máš zjevný talent pro budování napětí a nebojíš se jít do extrémů, což dělá tvé psaní zapamatovatelným. Pokud zapracuješ na pečlivější textové korektuře, tvé povídky budou působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!