Nikdo mi nepomohl. Zůstal jsem na tyhle špunty sám. Telefon jsem odhodil do kouta, a prostě a jednoduše si s nimi hrál. Byla to docela zábava, musím říct. Jak chytaly provázek, laškovaly se navzájem, ťapky plácaly po židlích. Zkoušely šplhat, dokonce spokojeně vrněly, když jsem je hladil.
Asi v šest hodin podvečer, zrovna po jejich brzké večeři, jsem si všiml telefonu. Zavřel jsem se na hajzlu a zkontroloval, jestli tam někdo nedostal nějaký převratný nápad, co s nimi.
Místo toho jsem se zase o kus přiblížil infarktu myokardu.
Znáte toho chlapa? Viděli jste ho někdy? Kde bydlí? Rozbyju mu hubu! Takhle týrat kočki!!!
Cože? udivil jsem se. Kde přišli na to, že týrám kočky.
O pár desítek komentářů níže tam nějaký profil bez profilovky světoborně oznámil, že mě moc dobře zná. Že jsem přesně ten chlap, který krade koťata, dá je na internet a poté se po nich vždycky slehne zem, ačkoliv by se jich někdo ujal. Dělám to prý proto, abych si zabezpečil alibi, že jsem je někomu jako už udal. Opak je však pravdou a já je ve skutečnosti prý žeru.
„Žere?!“ vyjekl jsem s kalhotami u kotníků.
Rozhodl jsem se. Zase samozřejmě úplně debilně. Odpověděl jsem jim. Znova jsem zopakoval, že se na to příště vyseru. Nikdo z nich, že těm koťatům vůbec nepomáhá. Ať jdou laskavě všichni do prdele. A dodal jsem, že matka se neukázala několik hodin. A i kdyby ano, stejně by ty kočky musely snášet stres z aut, znásilnění kocourem (to už jsem věděl, že jde o tři holky) a shánění potravy kolem popelnic.
Dal jsem odeslat s notnou dávkou zadostiučinění.
Místo toho tam jeden kretén, se kterým jsem pracoval snad před desíti lety, oznámil mou adresu. Ačkoliv jsem měl na svém komentáři asi dvanáct lajků, cítil jsem, že jde do tuhého.
Jsou to debilové z Facebooku. Nemůže přece dojít k tomu, že by svou pomyslnou chytrost otočili v akci. Příspěvek jsem smazal a považoval to za ukončené téma.
Za hodinu mi napsala kolegyně z práce, že by si vzala to černé. A další známá, velmi milá žena, která si prodělala své, ale stejně vždy dokáže být tolik láskyplná, že se ujme těch dvou zbylých. Plácal jsem si po rameni. Stačilo vydržet do pondělí.
Jak se ukázalo, nevydržel jsem ani do devíti.
Zazněl zvonek.
„Dobrý den, jsme ze spolku Azyl pro kočky. Mohli bychom se na ně podívat? Alespoň vám dáme radu, kdyby náhodou byly nějak nemocné.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka začíná jako poměrně všední historka o záchraně koťat, ale brzy se velmi originálně zvrhne v mrazivou a absurdní satiru na toxicitu sociálních sítí. Kontrast mezi dobrým skutkem a lynčujícím davem z internetu je skvělým nosným motivem, který čtenáře opravdu překvapí. Závěrečná pointa, kdy zachráněná zvířata zachrání svého zachránce, příběh krásně a ironicky uzavírá.
Atmosféra – ★★★★☆
Výborně pracuješ s gradací nálady – od idylického klidu na chatě přes rostoucí frustraci z byrokracie až po čisté absurdní peklo v bytě. Komentáře z Facebooku působí až děsivě autenticky a skvěle vtahují do děje, protože v nich čtenář poznává dnešní realitu internetu. Samotná scéna napadení je možná až příliš náhlá a groteskní, ale emoce bezmoci a nespravedlnosti z ní sálají na výbornou.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a vnitřní monology hlavního hrdiny jsou plné trefného, černého humoru. Stylistika je přirozená a dobře odpovídá povaze vypravěče, což usnadňuje plynulé čtení. Objevují se zde však zbytečné pravopisné a interpunkční chyby (např. nesmyslná čárka ve spojení „bolestí, přišel“ nebo „ode mně“ místo „ode mě“), na které by bylo dobré si při korektuře dát pozor, i když celkový dojem z příběhu to naštěstí nekazí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi poutavý a nečekaně temný příběh, který šikovně balancuje na hraně černé komedie a společenské satiry. Máš zjevný talent pro budování napětí a nebojíš se jít do extrémů, což dělá tvé psaní zapamatovatelným. Pokud zapracuješ na pečlivější textové korektuře, tvé povídky budou působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!