Ale pořád jsem nešťastný. Neboj, nehněvám se na tebe. Mám jen starost. Doufám, snažně doufám, že se jedná pouze o komunikační problém. Je to strašné, být tady takhle odříznutý od zbytku světa a nemít od tebe jedinou zprávu. Mučí mě ta představa, že naše psaní někde bloudí a nikdy se nepotkají. Možná si žádný z mých dopisů ani neobdržela. Anebo si je obdržela, ale nečetla. Anebo je čteš právě teď a vysmíváš se mi. Pohrdáš mnou? Možná se hněváš. Anebo se mě bojíš? Možná už víš o mně, o Albrechtovi, o klubu, o tom, co se událo v těch lesích… Možná už znáš celý příběh.
Řekni, znáš už celý příběh? Četla jsi Dům na hraně pekla?
Anebo ne. Třeba nevíš nic, stejně jako já. Třeba jsi mi i odepsala. Dokonce mi píšeš každý den. Jak bych to mohl vědět?
Ta nevědomost mi drásá nervi!
– Jdu si vzít lék. Jdu se uložit ke spánku. A jdu zase čekat.
Sofie, čekám tu na Tebe,
A.
***
Sofie,
začínám tu kolem sebe tušit něco nekalého. Léky, kterými mě kuchař zásobuje, mě sice uklidnily, zároveň mě však uvrhly do takové letargie, že jsem málem zapomněl, pro co jsem sem vlastně přijel. Další dlouhý týden jsem strávil pospáváním, touláním se po lesích, jídlem, čtením, psaním a dalším pospáváním. Albrecht mi docela vymizel z mysli! Jako by byl nějaký jiný důvod tady zůstávat. Hlava mi to nebere. Nejprve mě napadlo, že se jedná o vedlejší účinky prášků na spaní. Když jsem se ale kuchařovi zmínil o mém úmyslu přestat je užívat, docela se pohoršil.
„To není dobrej nápad,“ mračil se, „ty léky vám pomáhaj. Nespí se vám snad líp?“
Přiznal jsem, že ano, ale že se po nich cítím unavený a vykolejený po celý den.
„Však ono je to tak pro všechny lepší!“ odbyl mě.
Trval jsem ale na svém. Nehodlám ty léky nadále užívat.
Kuchař nad rozepří nakonec rezignovaně mávl utěrkou a vrátil se k vaření. Myslel jsem, že tím mám vyhráno, ale když se vrátil s bramborami, nemohl jsem si nevšimnout, že v nich jsou ony léky nadrobno nasekané a důkladně zamíchané.
„Dobrou chuť!“ pronesl se záludným úšklebem na rtech a jako by nic se vrátil do kuchyně.
Dělá ze mě blázna? A potom, co se vůbec stará? Odmítal jsem nadopované jídlo sníst. Měl jsem chuť vstát a celý ten talíř mu vrazit do obličeje. Pak jsem ale koutkem oka postřehl, jak mě zpoza dveří zvědavě pozoruje. Ale nejen on, celá restaurace ke mně najednou upřela svůj pohled. Na scénu se vplížila i recepční, dokonce i poslíček, onen milý hoch, který mi do teď se vším ochotně vyhověl. Pozorovali a čekali, co udělám.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.