Znovu si sám sebe pamatuji až na opačné straně močálu, kam jsem se po bůh ví jak dlouhé době nějakým zázrakem dovlekl. Už nepršelo. Stál jsem tam celý smrdutý a špinavý od bahna a slizké krve a s bázní pozoroval tu ďábelskou siluetu postavy tiše na mě civící z druhé strany onoho rozkládajícího se pohřebiště. Na těle jsem cítil tíhu toho pohledu. A na hlavě tíhu toho paroží…
Znovu nalezená cesta mě dovedla zpátky na horskou pláň a v narůstajícím svitu slunce pomalu mi vycházejícího za zády jsem pln hrůzy a zklamání opět spatřil Propas, vklíněnou mezi hory, jako vykřičník na konci věty.
Proplížil jsem se recepcí a tiše se vkradl na pokoj. Celý hotel ještě spí. Zamykám dveře a modlím se – modlím! – aby nepojali podezření.
Mám ale strach, že tady mi modlitby nepomohou.
***
Je tma, ale slyším jejich se kroky. Dunění kopyt. Valí se jako stádo volů. Stále blíž a blíž. Stále hlasitěji. Zamkl jsem se na pokoji a modlím se ke všem čertům o spasení, protože bůh tohle ďábelské místo už dávno opustil.
Ano, je to tak, našel jsem Albrechta. Lásko, celou tu dobu… tak blízko. Kéž bys mi to bývala řekla!
Nemohl jsem jít spát, neodváži bych se. Bylo už dlouho po půlnoci, když jsem to znovu uslyšel: úpěnlivé, nervy drásající klepání klapek psacího stroje. Tentokrát jsem však nezaváhal ani okamžik. Vyřítil jsem se do chodeb, do temných, širokých chodeb zapeklitého systému slepých tunelů a sluncem nedotčených jeskyní. Chvátal jsem poslepu podél ledových stěn, korytem slizkých černých kamenů, přímo za nosem, za sférickou hudbou, za mrazivým průvanem, který olizoval mé nahé tělo. Utíkal jsem vstříc Albrechtovi, pronásledován divokým dusotem zvířecích končetin o prkennou podlahu. Věděl jsem, že je za mnou – netvor z lesa – stejně jako Albrecht kdesi naproti mně. Celou tu dobu!
Bolí mě lebka. Mozek mi třeští. Před očima mám mžitky. Je noc, ale stmívá se. Sotva už zaostřím. Fialový hnis prosakuje skrze tenké zdi. Proniká do stránek, vplétá se mezi řádky. Mezi mozkové závity jinak prázdného pokoje. Pokoj je prázdný – tak moc prázdný! Albrecht už tu není. Jsem tu jenom já. Ale jsem? Sofie, vždyť jsem jen Tvá vzpomínka vtištěná na tenhle papír.
Spadl jsem ze schodů. V tunelech. Uhodil jsem se do hlavy. Myslím. Pálí mě ruka. Možná je zlomená. Necítím jí, ale hýbe se!
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.