Ach, lásko, jak moc bych tam chtěl být s ním. Nerušil bych ho. Ne. Schoval bych se v ústraní do stínu, odkud bych jen mlčky a pokorně sledoval, jak se to velkolepé dílo rodí přímo pod jeho rukama.
A ten večer, poprvé snad už od dětství, jsem se doopravdy rozplakal. Duši mi zalilo zvláštní teplo, oči zvlhly pýchou a brzy mi tvář zbrázdily první drobné slzy. Je mi až studno ti o tom povídat, ale pochop, tady jde o víc než jen o malichernost pomíjivého mužství. Cítil jsem, že se stávám tichým svědkem něčeho mnohem většího. Něčeho, co daleko přesahuje možnou lidskou zkušenost.
Civěl jsem do tmy uplakanýma očima a najednou postřehl, že se usmívám. Ano, byl jsem šťastný. A byl jsem pyšní na to, že jsem. Že jsem tady, tak blízko zázraku stvoření. A přeci mě dusil podivný strach, který mi nedovolil nahlédnout za ty dveře…
Po neklidné noci jsem se probudil opět více unavený, než odpočatý. Stěží jsem otevřel slzami zalepená víčka, svaly mě bolely a hlava třeštila. Puch uvnitř pokoje už byl téměř k nesnesení. Staré zdivo jako by bylo protkané zatuchlými spóry. Vyškrábal jsem se z lůžka a na škvíru pootevřel okno, abych se osvěžil v prvních paprscích vyrážejících zpoza černých kopců.
Byl to pouhý sen? Tak živí, že mi nedopřál odpočinku? Anebo jsem opravdu v zajetí svého podvědomí tápal ve tmách za zdrojem toho tichounkého, ale dobře známého klapání? – Nedokázal jsem říct. O to větší překvapení mě ale čekalo dole na recepci.
„Tak jste v pořádku,“ zareagovala na mě recepční hned, jak jsem seběhl ze schodů, „už jsme se o vás začínali bát.“
Nechápal jsem, co tím myslí.
„Prospal jste tam celý den a dvě noci,“ pověděla mi, „dokonce jsme na vás i klepali.“
Těžko bych tomu sám kdy uvěřil, nebýt data v kalendáři pověšeném nad úřední deskou, které nemilosrdně utvrzovalo fakt, že jsem opravdu strávil jeden celý den… Čím? Spánkem? Blouzněním?
Zmatený a vyhladovělý jsem se mlčky odbelhal na restauraci. Nutně jsem potřeboval kávu. Pořádný hrnec černé kávy.
Kuchař byl v tomto ohledu více než ohleduplný.
„A něco na zajedení?“ popíchnul mě, když na stůl položil opravdu celý kotlík s kávou.
Jen jsem se usmál, poděkoval a poprosil o vejce ke snídani.
„Vejce tady nevedem,“ ohradil se na mě opět, „to už by jste měl vědět.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.