Vyjekl jsem úzkostí a hned si mrazivě uvědomil, že můj výkřik na mě musel upozornit. Vstal jsem a bezhlavě utekl do lesa. Za mnou z řevem vyběhl i onen netvor s lidským tělem a jelení hlavou – Skočil po mě, sápal se, ale obrovským parožím se zaklínil mezi větvemi. Štěstěna mi zachránilo život. Prchl jsem do temna, přímo za nosem, po strmém srázu, aniž bych tušil, kudy a kam. Prchal jsem pryč, co nejdál od toho prokletého místa.
Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem v těch lesích nezemřel. Celé hodiny jsem se potácel deštěm, mezi skalami a kamením, po nebezpečných a kluzkých úbočích, na jejichž dno nelze dohlédnout. Jak hrozný by to byl pád! A přeci jsem měl naspěch a každou chvíli se ohlížel, zda-li mě netvor nedohání.
A když jsem si myslel, že těm nejhorším hrůzám už jsem unikl, padl jsem vyčerpaně rukama do slizkého bahna. Ocitl jsem se na pokraji močálu, který lemuje západní hranici Pekla. V noci však vypadá docela jinak. Jakmile si člověk přivykne temnotě, uvědomí si, že celá ta širá pláň jemně fialově září. Jako hrůzostrašně pustá krajina nějakého vzdáleného světa. Opatrně jsem se mořil bahnem a hledal pevnou půdu pod nohama, aby mě močál nepohltil navěky. Opět jsem jen se náhodou úspěšně postupoval stále dál a dál, do hlubin měsíční krajiny, protkané světélkujícím mechem a ztrouchnivělými ostatky prastaré džungle.
Vtom se mi noha o něco zachytila. Myslel jsem, že je to kořen stromu. Zapotácel jsem se, opřel se o zetlelý pařez a pokusil se nohu osvobodit. Stisk byl ale příliš pevný, nohu jsem sotva vytáhl z hlubokého bahna. Když jsem se pod vodou pokusil kořeny rozvázat, na omak jsem pocítil jejich slizkou a podivně měkkou strukturu. Ze všech sil jsem ještě zatáhl, ozvalo se křupnutí a noha mi vylétla z vody. A vtom jsem spatřil, jak mi nechutně opuchlými prsty svírá kotník urvaná lidská ruka.
Vykřikl jsem zhnusením, přepadl, plácl sebou zády do bahna a ruka – jako živá! – reflexivně stisk opět povolila. Můj bože! Sofie, teror, kterého jsem byl svědkem, mě dohání k šílenství! Ty ruce tam byly všude kolem mě. A nejen ruce! Trupy bez hlav, hlavy bez těl a usekané údy i přirození… to málo z těch všudypřítomných ostatků jsem stihl postřehnout, než se mi mysl i vzpomínky nadobro zatemnily.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.