Požádal jsem tedy o bramborové placky. Nechápu, co mají vejce co do činění s chráněnou oblastí.
Hotel se začal probouzet a k snídani pomalu dorazili první hosté. Přísahám, že každý, jakmile mě zpozoroval, se na okamžik podivně zarazil. Koukali se po mně kradmo, odcházeli mě a usedali ke stolům daleko na opačném konci místnosti. V těch pohledech byla jistá podezřívavost, jako by se dívali na přízrak. Ale vzhledem k mému tehdejšímu vzezření se jím ani nedivím.
Kuchař se vrátil a položil přede mě talíř. K mému překvapení byl ale místo placek vyskládaný různě barevnými tabletkami.
„Ty červený jsou na hlavu, modrý na únavu,“ zašklebil se, „to vám pomůže na ten bolehlav.“ Pak vedle položil mísu bramboráčků: „A tady něco na zajedení!“
Byl jsem mu neskonale vděčný. Víš, že se léků štítím jako čert kříže, ale to ráno by mě nic jiného už asi nespasilo.
„A… nemáte něco i na spánek?“ zeptal jsem se.
„Se ví!“ zasmál se kuchař a ze zástěry vyštrachal dózičku fialových tabletek. „Ale bacha na ně, jednu, maximálně dvě před spaním!“
„Děkuji moc! Co za ně chcete?“
Kuchař se ke mně přiklonil blíž a téměř šeptem odpověděl: „Aby ses tu neplížil po nocích a přestal mi děsit zákazníky.“ Zase se odtáhl. „Dobrou chuť,“ řekl vážně a odešel do kuchyně.
Z jeho slov mě zamrazilo. Tušil jsem, že mé toulky nebudou úplně smyšlené, ale fakt, že si z nich pamatuji jenom útržky, nasvědčuje nepříjemné předtuše, že jsem pronásledován jakýmisi nočními bludy, které mě v náměsíčnosti lákají ven z postele.
Vskutku, leccos to vysvětluje.
Posnídal jsem a nadopoval se léky pro úlevu od neutuchající nevolnosti. Než jsem se vrátil na pokoj, zastavil jsem se ještě u jednoho obzvláště tlustého pána, který na mě zezadu pořád pokradmu pokukoval.
„Jak se vám tu líbí?“ zeptal jsem se ho.
Muž na mě vyvalil své obrovské oči a z jeho masitého hrdla se ozvalo slabounké zakvičení. Skromně osídlená restaurace najednou utichla ve veškeré činnosti. I kuchař na mě vykoukl z poza dveří.
„Krásná příroda,“ pokračoval jsem, „majestátní hory, příjemný hotel… a hlavně klid a spousta osobního prostoru.“
Muži se na tučné tváři vyloudil zlověstný úšklebek. Mlčel, koukal na mě, ale vypadalo to, že vůbec nevnímá. Najednou se rozesmál, nejdřív pomalounku, kuckavě, jako by se dusil, pak ale propukl v nezřízený smích, šílený, hekající řev, který otřásal celou místností.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.