Dům na hraně pekla
Lásko,
odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého přítele, Albrechta. Pamatuješ na něj? Už jsem ti o něm povídal. Napsal tu knížku, Dům na hraně pekla. Daroval jsem ti ji k Dušičkám. Už jsi ji četla? Vím, že na horrory příliš nejsi, ale tohle je srdcová záležitost. Moc to pro mě znamená.
S Albrechtem se známe z jednoho našeho klubu. S přáteli ho založil už před mnoha léty. Já se k nim nachomýtl asi předloni na podzim, docela náhodou, při jedné lesní toulce. Tehdy to byl obzvláště namáhavý den. Myslím, že jsem po neúspěšném lovu zabloudil na cestě domů, byla noc, hutně pršelo a podivuhodný vichr kymácel stromy, jako by byly z gumy. V okamžiku největšího zoufalství jsem narazil na srub – zabušil jsem na těžké dubové dveře a byl to právě Albrecht, kdo mi tehdy otevřel a zachránil před prochladnutím. Ve svém klubu mě přivítali s otevřenou náručí a s Albrechtem jsme se dali rovnou do řeči. Milý chlapík, občas popletený, lehce depresivní, ale to už většina literátů bývá. Ostatní členové už byli více odtažití, ale po pár skleníčkách brandy a zasvěcujícím rituálu mě nakonec přeci jen přijali mezi sebe.
S klubem od té doby udržuji pouze formální vztahy, Albrecht se mi ale stal více než dobrým přítelem. Nikdy před tím jsem nepotkal nikoho s takovým zápalem pro literaturu, i když musím přiznat, že jeho „fantasmagorie“, jak rád vlastí povídky nazývá, mají spousty much. Často jsme spolu chodívali do lesů, leckdy i dlouho po setmění, a nakonec jsme vždy zakotvili v nějaké útulné hospůdce ve městě. Albrecht si vždycky vyslechl moje trápení a poslouchat jeho vypravování a rady pro mě byla čirá radost. Takhle jsme si nad pivem dokázali povídat až do rozbřesku.
Byly to krásné časy. Moc rád na ně vzpomínám.
A asi před půl rokem se po Albrechtovi najednou slehla zem. Zmizel téměř ze dne na den, docela beze stopy, aniž by komukoli cokoli řekl. Začal jsem mít přirozeně starost. Pátral jsem po něm dokonce i v jeho bytě, leč marně. Zdálo se, že si sbalil věci a zkrátka odjel.
Už delší dobu mluvil o tom, že jej opouští múza. Že ztrácí inspiraci pro psaní a všechna jeho díla opakují pořád dokola jeden a ten stejný, nenáruživý motiv.
„Je to tady tím místem, “ povídal mi, „zatracený maloměsto! Nic se tu nemění. I ty lesy už znám jako vlastní boty.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.