Došlo mi, že víc už z něho nevymámím. Poděkoval jsem za jídlo a po obědě vyrazil na malou procházku – po horách a lese, který mýtinu okolo hotelu ze všech stran tak symetricky obklopuje. Peklu se zatím vyhýbám, rád bych tam zašel až společně s Albrechtem.
Jako obvykle jsem se vrátil až pozdě v podvečer. Slunce tady rychle zapadá za vysoké horské štíty, které se na rudém pozadí odívají do hrozivých černých stínů. Holé stráně oproštěné od slunečního svitu si prudce podmaňuje chlad podzimních vichrů, prohánějících se mezi kopci a studenou skálou.
I když bych rád objevoval skrytá kouzla hor, po setmění venku nezůstávám. Na taková dobrodružství mi tu chybí Albrecht. Pořád nedokážu uvěřit tomu, že je tak blízko. Vím o něm. Cítím ho! A přeci se míjíme…
V noci jsem, opět bez večeře, usnul těžkým, neklidným spánkem naprosto vyčerpaného člověka. Sotva už se rozpomínám, ale mám pocit, že se mi vrátil tentýž zvláštní sen, který se mi jako refrén vyjevuje po nocích a občas, nedej bože, i během dne.
Kráčel jsem černým lesem přikrytým nebem temným a širokým, jako mezihvězdný prostor. Něco jsem sledoval. Ono volání z lesa, vzdálené troubení, lákající svou zapovězenou mystikou. Vibrovalo mi napříč tělem, od konečků prstů až do hrudi, která se chvěla úzkostí. Prolínalo se s mými kroky. Kroky, kroky, kroky… jako klapání kopyt. Klapání? Uvědomil jsem si ten zvuk. Rychlý. Rytmický – Klapky psacího stroje! Opět jsem tápal temným bludištěm chodeb a dveří a hledal jsem – hledal – odkud ten zvuk vychází.
Ale byl to sen? Cítil jsem tíhu svých nohou. Cítil jsem kroky, i prsty slepě šmátrající po dřevěném obložení. Cítil jsem chlad, co ovíval mou tvář. Cítil jsem Albrechta! Stejně, naprosto stejně, jako tehdy, když jsem zabloudil až k jeho pokoji.
Anebo se mi to i tehdy jenom zdálo?
Usedl jsem před studené dveře, opřel se o ně a mlčky se nechal unášet na božské harmonii rozvášněného génia, který za nimi s takovou vervou tvořil. Ach, jak jsem jen toužil pohlédnout na to dílo! Musí už mít stovky, ne-li tisíce stran. Psal. A psal. Psal bez ustání, bez jediné přestávky, bez sebemenšího klopýtnutí, či narušení rytmu. Psal po celou nekonečnou noc. Někde tady v těchto lesích lapil Múzu. Lapil ji, svázal a unesl k sobě do pokoje. Podmanil si ji – zkrotil – a Ona mu teď slouží. Ale nikoli jako otrokyně jeho tužeb, dělá to s láskou a něhou, s bázní a úctou před sílou jeho tvůrčího ducha.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.