Bylo to ale marné, hotel útrpně mlčel ve svém odpoledním rozjímání.
Vrátil jsem se na restauraci a dopřál si malý pozdní oběd. Zvěřinu tu k mému zklamání z nějakého důvodu neservírují, spokojil jsem se tedy se salátem a pár rozvařenými bramborami.
Dal jsem se při tom do řeči s kuchařem, od kterého, jak jsem doufal, bych se mohl dozvědět něco víc. Je to ale celkem nezajímavý člověk, očividně spokojený se svou prací a nezdá se, že by toužil, anebo se zajímal o něco vznešenějšího. Nejzajímavější věci na něm je jeho zlatý prsten s černým kamenem, o kterém se mi ovšem zdráhal zdělit něco víc, než že je to jen pouhý dárek od jednoho bývalého zákazníka.
„Znáte Albrechta?“ ptal jsem se ho. „Toho spisovatele, co tu pobývá už přes půl roku.“
Jeho začouzená tvář se na mě zašklebila: „Ten fousáč? Ale jasně, ste mu docela podobnej.“
To mi zalichotilo.
„Co si tu u vás tak dává k jídlu?“ zajímal jsem se.
Má otázka mu očividně přišla poněkud podivná: „To je celkem osobní záležitost, nemyslíte? Nevim, jestli bych vám měl vůbec něco takovýho povídat. Proč se ptáte?“
„Jen tak,“ usmál jsem se, „jsem jeho dobrý přítel.“
„To tady tvrdí každej,“ odfrkl si kuchař a poohlédl se po restauraci.
Uvědomil jsem siskromnou přítomnost několika dalších obyvatel hotelu. Opozdilý turisté, bezdětné rodiny a další podivíni, co vyhledávají melancholii v osamění a klidu horské divočiny. Všichni se na mě po chvilkách kradmo dívali a po delší době mi připadá, že se mi dokonce straní.
„Já nejsem jen tak nějaký fanoušek,“ ušklíbl jsem se na kuchaře, „známe se již mnoho let.“ Z brašny jsem vytáhl svůj podepsaný výtisk Domu na hraně pekla a položil jej na stůl před sebe: „Znáte to?“
„Aby ne,“ zašklebil se kuchař kysele, „ten fousáč to tady rozdává každýmu. Jako by se toho chtěl zbavit!“
„V té knize,“ pokračoval jsem, „většina postav konzumuje převážně zvěřinu. Myslel jsem, že jí tu budete podávat…“
Kuchař se najednou obořil: „Tak to si pěkně nechte zajít chuť! Tady sme na hraně chráněný voblasti, tady se žádná zvěř lovit nesmí! A co by si hosti pomysleli, kdyby tady najednou dostali jelení kedlubnu na talíři?“
„A kdo na to dohlíží?“
„On už se les postará,“ odsekl, „a je v našem zájmu, aby to tak zůstalo.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.