Obr hrozivě zařval:,,Budeš tu,když já řeknu,abys tu byla!A Normana jen tak nepropustím!Tak za něho nepros!“
Jeho slova se mi zavrtala do mysli, jako by byla předzvěstí něčeho mnohem temnějšího. Do místnosti vstoupil konečně Ohyn, zřízený a domlácený. Když jsem ho uviděla v takovém stavu, cítila jsem, jak mě přemáhá smutek. Obr Ínemak ho okamžitě poslal připravit lázeň,tak zase zmizel a já se zeptala:,,Co se stalo s Ohynem?“
Ínemak mě shodil s klína na zem a zařval: „Do toho ti nic není,tak se o to nezajímej!“
Rezavá princezna pronesla:,,Můj otec má pravdu,když říká,že by ji měl pán zavrhnout a zapovědět!“
Obr se na ni zle podíval:,,Tvůj otec je starý protiva a nemá pravdu v ničem,tak o něm nemluv!“
Ona se obrovi poklonila,omluvila se: „Odpusť, můj pane,“ řekla tiše,pak si s obrem připila,já se mezitím zvedla ze zemně,cítila jsem,jak mě pálí dlaň a utekla obrovi za závěs.
Obr mě však okamžitě následoval.
Chytil mě za rozpálenou a zarudlou dlaň, ze které se začalo kouřit a pohrozil: „Žádné mizení! Zůstaneš tu se mnou a půjdeš se mnou do lázně a pak sledovat souboje. Jestli mě naštveš, hodím tě k Normanovi do vězení!“
Nechtělo se mi nic z toho, o čem obr mluvil,odsekla jsem:
„Nechci do lázně… ani do vězení, dokud mi nevysvětlíš, co se tu stalo, když jsem tu nebyla!“
Obr na mě naštvaně zafuněl, shodil mě celou do kašny a chvíli mě podržel pod vodou,zahučel: „Však se to všechno dozvíš, až přijde čas!“
Roztrhl mi dole šaty a s jedním proužkem ovázal pevně moji levou dlaň. Bolest byla ostrá, až jsem začala fňukat:,,Ínemaku proč mi tak to moc utahuješ,to bolí!”
Obr se naštval, chytil mě a zařval: „Ztrácím s tebou nadobro trpělivost! Hodím tě k Normanovi a hotovo!“
2. S Normanem ve vězení
Obr mě pevně sevřel v náručí a beze slova mě odnesl do hradního vězení. V jeho přítomnosti jsem cítila dusivou atmosféru zloby a neústupnosti. Poručil Zoltymu, aby otevřel Normanovu klec, a bezohledně mě hodil na kamennou podlahu vedle něj.Zavrčel na Normana, jeho hlas zadrnčel mezi chladnými zdmi.
„Tak, teď můžeš dokázat, jak si s ní poradíš!“
Norman, sedící domlácený na zemi, sotva zvedl hlavu.
„Jak si pán přeje,“ odpověděl těžkopádně, jako by ho každé slovo stálo nesmírné úsilí.
Obr se obrátil ke mně, jeho pohled byl ostrý až hrozivý. „A ty!Jestli zmizíš za Silverem, dovolím Normanově dceři, aby ti usekla levou ruku!“
Zůstala jsem stát s vytřeštěnýma očima.Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. Obr poručil Zoltymu zamknout klec a potom ho ještě praštil, než zmizel ve tmě. Opatrně jsem se opřela o mříž a podívala se na Zoltyho, jak si třel rameno po obrově úderu.
Zeptala jsem se:
„Teď už mi nemáš co závidět, nebo jo?“
Zolty si mě změřil zlostným pohledem. „Tobě budu závidět úplně všechno,“ pronesl tiše. „Dokonce i to, že jsi v kleci s tím hrozným Normanem. Jdi a prašti ho za mě, prosím!“
Norman jeho slova slyšel. Zle se zasmál, jeho smích byl hluboký a krutý. „To by si mohla zkusit,“ zamumlal posměšně.
Hlasité předčítání