„Je to zlé, že?“ řekla Marie. „Matka říkala, že byl ctižádostivý. Že chtěl být spisovatelem.“
„Spisovatelem,“ opakoval pan Kratochvíl a v hlase mu zazněla tak suchá ironie, že by se s ní dala škrtat sirka. „Ano. To je vidět.“
„A stal se jím?“
„Kdo ví. Umřel na tyfus, říkala jste.“
„Ano.“
Dívala se na něj a on se díval na ni a teprve teď uviděl, co předtím neviděl, nebo vidět nechtěl. Má Annino čelo a Annin způsob, jakým naklání hlavu, když poslouchá. Ale ty ruce, které pořád nevěděly, kam se podít, a ta drobná vráska mezi obočím, která se jí dělala, když přemýšlela, ta byla jeho. Jeho ruce, jeho vráska. Šestadvacet let utíkal před dítětem a teď to dítě sedělo naproti němu a nabízelo mu korunu a dvacet haléřů za to, aby za mrtvého otce napsal, co mrtvý otec nedokázal.
Ironie má v životě jednu nepříjemnou vlastnost: na rozdíl od literatury nečeká, až se jí zasmějeme.
„Zvládnete to?“ zeptala se.
Pan Kratochvíl se nadechl. Mohl jí to říct teď. Měl to na jazyku, ta tři slova: To jsem já. Ale pak si představil, co by následovalo. Křik, nebo ještě hůř, ticho. Odešla by a odnesla by si s sebou dopis, který by zůstal nenapsaný. A Anna by umřela s tím prvním. To bylo jediné, co v tu chvíli věděl s naprostou jistotou: že pravdu teď neříká kvůli Marii, ale kvůli sobě. Aby se mu ulevilo. A to už jednou udělal. Šestadvacet let za tím dopisem stál, aby se mu ulevilo.
„Zvládnu,“ řekl. „Přijďte zítra večer.“
„Kolik vás to bude stát?“
Zarazil se nad tou formulací, protože se neptala, kolik to bude stát ji. Řekla to špatně, jak lidé občas mluví v rozrušení. Ale byla to první věta toho večera, která byla úplně přesná.
„Domluvíme se,“ odpověděl.
Když odešla, zamkl za ní, stáhl roletu a posadil se zpátky ke stolu. Před sebou měl dva listy papíru: jeden starý, zažloutlý a popsaný jeho mladší rukou, druhý čistý, bílý, nepopsaný.
Napodobit vlastní rukopis je těžší, než by si kdo myslel. Cizí písmo člověk pozoruje zvenčí, vidí jeho zvláštnosti, jeho drobné neřesti, ten háček u J, tu líně uzavřenou smyčku u l. Vlastní písmo se ale za ta léta změní tak nenápadně, že si toho člověk nevšimne, a když se k němu vrátí, je to jako dívat se na sebe ve výkladní skříni a nepoznat se. Pan Kratochvíl zjistil, že už nedokáže udělat to velké A s příčkou nahoře. Ruka se tomu bránila, jako se stará kolena brání tanci.
