Zkoušel to na konceptech. Jednou, dvakrát, desetkrát. Teprve když se přestal snažit a začal si vzpomínat, šlo to. Vzpomínal na pokoj v Brně, na vůni mouky, kterou měla Anna ve vlasech, na to, jak se smála, když jí četl své první básně, které byly hrozné, a ona to věděla a stejně se smála radostí, ne posměchem. Vzpomínal na večer, kdy mu řekla, že čeká dítě, a na ten nepříjemný, studený pocit, který se mu rozlil po žaludku, a který si tehdy vyložil jako předtuchu velkého osudu, zatímco to byl obyčejný strach. Tehdy ten rozdíl neznal. Myslel si, že strach je něco pro slabé, a proto ho přejmenoval na poslání.
A když se rozpomněl, ruka sama udělala A jako žebřík.
Potom přišlo to horší: obsah. Celý život psal omluvy za jiné a teď zjistil, že nemá pro sebe žádné pravidlo. Všechna ta moudra o tom, že se nemá vysvětlovat, že se nemá ospravedlňovat, že nejlepší omluvy neobsahují nic nového, se rozsypala jako špatně slepený obal. Napsal první větu a škrtl ji. Napsal druhou a zmuchlal papír.
Třetí verze začínala slovy Anno, jistě se divíš, a ta hodil do kamen, kde se na okamžik rozhořela jasným plamenem a pak se stočila do černého svitku. Pan Kratochvíl se díval, jak se mění v popel, a napadlo ho, že spálit slova je nejlevnější druh pokání. Nic nestojí a nic neopraví.
Čtvrtou verzi nepsal. Seděl nad prázdným papírem do půlnoci, do chvíle, kdy mlha za oknem zhoustla tak, že petrolejka osvětlovala jen sebe samu. A tehdy si uvědomil, v čem je potíž. Psal Anně, jak by to napsal mladý muž, který se dvaadvacet let nemohl omluvit. Jenže ten muž byl mrtvý. Zemřel v tom dopise, v těch slovech o pytlích mouky. Napsat jeho jménem omluvu znamenalo vzkřísit ho, a pan Kratochvíl už z celého srdce nechtěl, aby ten člověk ožil.
Tak začal znovu, tentokrát jako sám sebe.
Anno,
nenapíšu ti, že jsem se mýlil. Mýlil jsem se, ale to je to nejmenší. Napíšu ti, co jsem tehdy cítil, protože jsem to nazval jinak, a to nazvání je můj skutečný hřích. Bál jsem se. Nebylo to poslání ani osud. Bál jsem se tebe, dítěte i toho, že budu muset být někým, kdo nic nevysvětluje, protože nemá kam utéct.
Přestal psát. Přečetl to. Bylo to pravdivé a bylo to naprosto nepoužitelné. Marie nežádala pravdu. Chtěla pro matku útěchu a útěchu pravda nedává. Dává ji jen laskavá lež, a to byl jeho obor. Třicet let dělal přesně tohle: vybíral z lidí to nejlepší, co v nich zbylo, a psal to, jako by to byli oni.
