Zbývalo jen rozhodnout, jestli je tohle ten případ.
Šel spát až k ránu a spal špatně. Zdálo se mu o mouce, která sypala z nebe do ulic, a o Anně, jak v ní stojí po kotníky a nemluví. Ráno si uvařil kávu a zjistil, že ruce má klidné. To ho znepokojilo víc než předchozí třes.
Celý den nepřišel nikdo. Mlha se držela nad Malou Stranou jako zapomenutý závoj a krámek byl tichý. Pan Kratochvíl psal. Zahodil jedenáct verzí. Dvanáctou nechal ležet na stole a šel se podívat do zrcadla na chodbě, které tam viselo od doby, kdy zemřela jeho paní domácí. Viděl starého muže s kulatými brýlemi a vráskou mezi obočím. Té vrásky si nikdy nevšiml, dokud ji neuviděl na cizím obličeji.
Když se setmělo, zvonek cinkl.
Marie Holubová přišla přesně, bez klobouku, s vlasy zvlhlými od mlhy. Posadila se a nepromluvila. Pan Kratochvíl před ni položil list papíru. Četla ho pomalu, sledoval, jak jí oči přeskakují řádky, a viděl, že v jednu chvíli se zastavila, vrátila a přečetla si větu znovu.
Anno, nemohu už dál mlčet. Neodešel jsem proto, že jsem tě nemiloval. Odešel jsem proto, že jsem miloval představu sebe sama, a ta byla hlasitější než ty. Nikdy jsem ti nenapsal, že jsi měla pravdu, když jsi mi tenkrát řekla, že utíkám. Měla jsi ji. Ve Vídni jsem zjistil, že utíkat se nedá, protože člověk si nese sebe s sebou, a to je to nejtěžší zavazadlo. Neprosím tě o odpuštění. Chci, abys věděla, že jsem to dítě měl rád, i když jsem ho nikdy nespatřil. Každý den jsem se ptal, jestli má tvoje oči. Doufám, že ano. Moje by na ně nestačily. A.
Marie dočetla. Dlouho držela papír v ruce a pak ho opatrně položila na stůl, jako by měl prasknout.
„Je to jeho písmo,“ řekla tiše. „Přesně.“
„Ano.“
„Jak jste to…“
„Mám dobrou paměť na písmo,“ řekl pan Kratochvíl. Byla to pravda, jen úplně jiná, než jak ji slyšela.
„Ten dopis,“ pokračovala a zvedla k němu oči, „je lepší než on. Než ten původní.“
„To není těžké.“
„Je to tak, jak by to napsal někdo, kdo by ho doopravdy znal.“
Pan Kratochvíl neodpověděl. Pozoroval její ruce, které si pořád nevěděly rady. Čekal, že se zeptá na cenu. Neptala se. Hleděla na papír a z oka jí stekla jediná slza, která se zastavila na tváři a nepadla.
„Matka bude plakat,“ řekla. „Ale ne tak, jak plakala. Myslím, že jinak.“
