Položila obálku na stůl, jako by pokládala něco, co by mohlo kousnout.
„Matka mi vždycky říkala, že ve Vídni umřel. Na tyfus, rok po odjezdu. Nikdy o něm moc nemluvila. Ale tenhle dopis si schovávala. Myslela, že o tom nevím. Teď, když leží, chce ho mít pořád u sebe. Čte si ho. Pořád dokola. A potom pláče, ne nahlas, jenom tak… jako když prosakuje voda zdí.“
Pan Kratochvíl si nasadil brýle zpátky. Svět se zaostřil.
„A vy chcete…“
„Chci, abyste napsal jiný dopis. Jako od něj. Jako by ho napsal předtím, než umřel. Že se omlouvá. Že toho lituje. Že ji… no.“ Pokrčila rameny a v tom gestu bylo víc rozpaků, než by unesla celá věta. „Vím, že je to podvod. Ale ona už nemá čas na pravdu. Chci jí dát něco jiného, co si bude moct číst místo tohohle. A musí to vypadat, jako by to psal on. Stejné písmo. Proto vám to nesu. Říkali mi, že umíte napodobit jakýkoli rukopis.“
„Umím,“ řekl pan Kratochvíl a natáhl ruku po obálce.
Ještě než ji otevřel, poznal na ní adresu. Slečna Anna Bártová, Brno, Pekařská 14. Písmo bylo mladší, odvážnější a ukvapenější, než by si přál, ale bylo to jeho písmo. Velké A ve jméně Anna, s tím zbytečným příčným tahem nahoře, jako žebřík, po kterém se nikam nedá vylézt. Tak psal, když mu bylo dvaadvacet a myslel si, že svět je dlužníkem, který mu brzy splatí všechno, co mu náleží.
Ruce se mu nezachvěly. Na to byl příliš starý a příliš zkušený. Jen se mu na okamžik zdálo, že petrolejka zasyčela hlasitěji.
Vytáhl dopis a přečetl si ho. Nečetl ho šestadvacet let, ale pamatoval si ho skoro slovo od slova, tak jako si člověk pamatuje vlastní hanbu: ne celou, ale v přesných, ostrých úlomcích.
Anno, nemohu jinak. Mám před sebou život a nemohu ho promarnit v krámě tvého otce mezi pytli mouky. Ty to jistě pochopíš, vždyť jsi vždycky byla rozumná. Dítě je tvá věc, já jsem tě varoval, že nejsem stvořen pro takové starosti. Neber to jako křivdu, ale jako nutnost. Člověk musí jít za tím, k čemu je určen. Přeji ti, abys byla šťastná, ale nečekej na mě. A. K.
Bylo to přesně tak špatné, jak si to pamatoval. Možná horší. Byla to dokonalá ukázka všeho, před čím celý život varoval své klienty: dopis, který vysvětluje, ospravedlňuje, uhýbá a nakonec ještě udílí rady. Neber to jako křivdu, ale jako nutnost. Kdyby mu takovou větu přinesl řezník Hoch, škrtl by ji a zeptal by se ho, jestli se opravdu chce omluvit, nebo jen vyhrát spor.
