„To jste tam dal, že si vážím jejích knedlíků.“
„Vážíte?“
„Strašně. Jenom jsem jí to nikdy neřekl.“
„Tak vidíte. Nejlepší omluvy neobsahují nic nového. Jen to, co jsme zapomněli nahlas vyslovit.“
Řezník zaplatil korunu a dvacet haléřů, za odměnu nechal na stole kus uzeného zabalený v novinách a odcházel tak lehce, jako by mu někdo z ramen sundal celé půlky vepřů. Pan Kratochvíl se za ním chvíli díval. Měl rád takové zakázky. Byly jako opravy hodinek: trochu oleje, utáhnout šroubek a všechno zase tiká.
Potom přišel student práv, který potřeboval omluvit profesorovi, že na zkoušku nedorazil. Pan Kratochvíl se ho zeptal proč a student s neochvějnou poctivostí mladých lidí, kteří ještě nevědí, k čemu je lež dobrá, odpověděl, že byl zamilovaný. Pan Kratochvíl mu to rozmluvil. „Profesoři práv,“ řekl mu, „věří na zápal plic, na úmrtí v rodině a na železniční neštěstí. Na lásku nevěří. Ta se v občanském zákoníku nevyskytuje.“ Napsali tedy chřipku. Student odcházel zklamaný, jako by ho připravili o kus hrdinství, a pan Kratochvíl si pomyslel, že láska je nejspíš jediná nemoc, kterou člověk nechce mít omluvenou.
Venku se setmělo. Rozsvítil petrolejku a chystal se zavřít, když zvonek cinkl potřetí. Tentokrát cinkl tiše a nejistě, jako když někdo vstupuje do kostela uprostřed mše.
Ve dveřích stála mladá žena, mohlo jí být pětadvacet. Měla tmavý kabát, jednoduchý klobouk bez per a obličej, který si člověk nezapamatuje napoprvé, zato se mu pak vrací. Pan Kratochvíl zaregistroval jen to, že má neklidné ruce a v nich obálku tak starou a ohmatanou, že papír zežloutl jako kůže na starých rukou.
„Prosím, posaďte se, slečno.“
„Paní,“ opravila ho. „Vdova. Ale to je jedno.“ Posadila se na samý kraj židle, jako by si nebyla jistá, že tu smí zůstat. „Jmenuji se Marie Holubová. Četla jsem váš štít. Dopisy, které se nedají napsat.“
„Ano.“
„Já bych potřebovala dopis, který se napsat nedá vůbec.“
Pan Kratochvíl si sundal brýle a pomalu je čistil cípem vesty. Dělal to vždycky, když potřeboval chvíli, aby ho klient neviděl úplně zřetelně. Lidé se pak cítili méně pozorovaní a mluvili otevřeněji.
„Povídejte.“
„Moje matka umírá,“ řekla prostě. „Doktor říká, že je to otázka týdnů. Možná měsíce, jestli bude zima mírná. Ale zima mírná nebude, to se pozná.“ Odmlčela se. „Když jsem byla malá, otec od nás odešel. Matka byla tehdy v jiném stavu, se mnou. Odjel do Vídně a napsal jí dopis. Tenhle.“
