Vstala, vzala dopis, složila ho a vložila do obálky vedle toho starého. Dva dopisy od jednoho muže, napsané s odstupem šestadvaceti let: jeden, který ranil, a druhý, který se pokoušel zacelit. Neřekla nic o tom, jestli odpustí. A on se neodvážil se zeptat.
U dveří se zastavila.
„Pane Kratochvíl.“
„Ano?“
„Matka teď leží u mě, v Josefově. Na Rybné ulici číslo čtyři. Nikdy jsem vám to neřekla, protože jsem čekala, jestli sám…“ Zaváhala. „Možná by ji potěšilo, kdyby to slyšela od autora.“
Pan Kratochvíl stál za stolem a dívala se na něj, jak se dívají na starého muže, který dostal poslední šanci. Neodpověděl hned. Za oknem se mlha pomalu trhala a nad střechami se na okamžik objevila hvězda, osamělá, ale ostrá.
Sáhl po klobouku, který visel na věšáku od roku, kdy ho naposledy potřeboval.
„Počkejte,“ řekl. „Vezmu si kabát.“
Zvonek nad dveřmi cinkl, tentokrát klidně a jasně, a štít nad vchodem se v nočním větru lehce zhoupl. Stříbrné písmeno, které už napůl opadalo, se uvolnilo úplně a zacinkalo o dlažbu. Pan Kratochvíl se po něm neohlédl.
Dopis, který se nedal napsat, byl napsán. Zbýval ten, který se nedá říct.
