„Doufám.“
„Kolik vám dlužím?“
Chvíli mlčel. Pak řekl: „Korunu a dvacet haléřů. Jako obvykle.“
Vyndala z kabelky peněženku a odpočítávala mince s pečlivostí lidí, kteří vědí, co stojí každá z nich. Když je položila na stůl, pan Kratochvíl je nevzal. Dívala se na něj tázavě.
„Slečno,“ řekl pomalu. „Paní Holubová. Dovolte mi jednu otázku. Nic z toho, co jste mi řekla, neodporuje tomu, že váš otec zemřel. Ale vy jste to slovo ‚tyfus‘ řekla… jako by to nebyla vaše věta. Jako by to byla věta, kterou jste se naučila.“
Marie ztuhla. Pak, k jeho překvapení, se jí v koutcích úst objevil náznak úsměvu, který nebyl ani smutný, ani radostný.
„Dobrý postřeh,“ řekla. „Ano. Je to matčina věta. Naučila mě ji, když jsem byla malá, a já ji opakuji, když se mě někdo zeptá.“
„A vy nevěříte, že je pravdivá.“
„Nikdy jsem nevěřila.“ Podívala se na obálku na stole, na adresu psanou rukou, kterou on znal tak důvěrně. „Dopis, který jsem vám přinesla, byl napsán v Brně, ne ve Vídni. Poštovní razítko je z Brna, z toho dne, kdy odjel. Nikdy neodjel do Vídně. Matka to ví. Říká, že ve Vídni zemřel, protože je jednodušší truchlit pro mrtvého než nenávidět živého.“
Pan Kratochvíl si sundal brýle. Tentokrát je nečistil. Jen je držel v ruce.
„Vy víte, kdo jsem,“ řekl.
„Od okamžiku, kdy jsem vešla.“ Marie složila ruce na kolenou, a poprvé nebyly neklidné. „Podepsal jste se ve výloze. Augustin Kratochvíl. Matka mi jednou řekla, že A. K. bylo Augustin. Hledala jsem vás dva roky. Neměla jsem odvahu přijít jako dcera. Přišla jsem jako zákaznice, protože vím, že zákazníkovi se neklade otázka, proč přichází.“
„Takže ten dopis…“
„Je pro matku. Opravdu. A je lepší, než jsem doufala.“ Hlas se jí zachvěl, ale udržela ho. „Jen jsem nevěděla, jestli ho dokážete napsat pravdivě, když budete vědět, že je psaný vám.“
Pan Kratochvíl dlouho mlčel. Venku houkl na řece parník a mlha pohltila zvuk.
„Nebyla to omluva,“ řekl nakonec. „Omluvu jsem napsat nedokázal. Napsal jsem to, co jsem měl napsat před šestadvaceti lety, a ona to nikdy nedostala.“
„Já vím.“
„Je to jediný dopis, který jsem v životě napsal sám za sebe.“
„Já vím,“ opakovala tiše. „Proto ho ponesu matce já. A řeknu jí, že ho našli mezi věcmi po Vídni. Že přišel pozdě. Pozdě je lepší než nikdy, ne?“
„To je věc názoru,“ řekl pan Kratochvíl a poprvé za dva dny se pousmál. „Já bych řekl, že pozdě je někdy jen jiný způsob, jak být někde včas.“
