Nad dveřmi malého krámku v Lázeňské ulici visel štít, na který si kolemjdoucí po letech zvykli stejně jako na oprýskanou omítku a na holuby na římse. Stálo na něm stříbrnými písmeny, z nichž jedno už napůl opadalo: Augustin Kratochvíl – dopisy, které se nedají napsat. Omluvy, kondolence, vyznání, upomínky. Diskrétnost zaručena.
Pan Kratochvíl seděl za psacím stolem, jehož deska byla poseta tolika inkoustovými skvrnami, že připomínala mapu neprobádaného souostroví. Bylo mu něco přes šedesát, nosil kulaté brýle s drátěnou obroučkou a měl ten zvláštní výraz lidí, kteří celý život poslouchají cizí tajemství a vlastní si nechávají pro sebe jako kapesní hodinky po dědovi: nenatahují je, ale nedokážou je vyhodit.
Za třicet let řemesla si vytvořil o lidech několik teorií. Ta nejdůležitější zněla, že omluva je jediný druh dopisu, který se nepíše pro adresáta, ale pro odesílatele. Milostný dopis chce něco dostat. Upomínka chce něco vrátit. Kondolence chce, aby se nic nezměnilo, ačkoli se změnilo všechno. Ale omluva, ta chce hlavně, aby se pisateli ulevilo. Proto bývají omluvy tak špatné. Lidé v nich vysvětlují, místo aby litovali, a litují, místo aby se změnili.
Toho říjnového odpoledne, kdy se nad Malou Stranou vznášela mlha hustá jako bramborová kaše, otevřel dveře řezník Hoch. Zvonek nad vchodem cinkl tak rozpačitě, jako by se styděl spolu s ním.
„Dobrý den, pane Kratochvíl. Já bych potřeboval… no. Víte co.“
„Vím jen to, co mi řeknete, pane Hochu. Posaďte se. Komu se omlouváme?“
Řezník dosedl na židli, která pod ním vyčítavě zaskřípala, a zmuchlal v dlaních čepici.
„Tchyni.“
„Aha.“ Pan Kratochvíl namočil pero. „To je těžká disciplína. Tchyně patří k nejnáročnějším adresátům, hned po exekutorech a Pánubohu. Co se stalo?“
„Nazval jsem ji husou.“
„A je?“
Řezník se zarazil a pak se nešťastně usmál. „No to je právě to. Kdyby nebyla, tak by se tolik neurazila.“
„Rozumím. Takže nesmíme napsat, že jste se mýlil, protože to by byla lež a ona by ji poznala. Nesmíme napsat, že jste měl pravdu, protože pak byste mi tu seděl příští týden znovu, tentokrát kvůli rozvodu. Musíme napsat, že jste neměl právo to říct. To je něco úplně jiného.“
„A to jde?“
„Na tom je postavená celá civilizace, pane Hochu. Polovina diplomacie stojí na tom, že se nikdo nemýlil, ale všichni se chovali nevhodně.“
Psal rychle, úhledným, trochu staromódním písmem, a řezník ho sledoval s úctou, s jakou se venkované dívají na kouzelníky a notáře. Když mu pan Kratochvíl dopis předčítal, Hoch v jednu chvíli zamrkal a utřel si nos do rukávu.
